pátek 15. prosince 2017

Cibulová marmeláda s tymiánem a portským vínem


Cibulová marmeláda (nebo cibulové "čatní") je dobrota, se kterou se však spoustě lidem nechce tzv. patlat. Ono nakrájet tak velké množství cibule totiž není úplně snová činnost. Navíc se marmeláda dost dlouho vaří a stát u hrnce takovou dobu se taky hned tak někomu nechce.

Když však překonáte tyhle dvě nástrahy, jedná se o hrozně jednoduchý recept. 

Díky tomu, že jde o dost "žhavé" zboží, můžete porcí vychytané cibulové marmelády udělat nevídanou radost. Marmeláda je skvělý jedlý dárek, který stihnete teď před Vánoci i na poslední chvíli. A navíc (na rozdíl od většiny home made dárků),  potěší i chlapy. Je totiž ideální jako příloha k jakémukoliv masu. Pokud si nevíte rady s dárkem pro tátu, dědu, bráchu nebo kámoše, není nic lepšího než k marmeládě přihodit (ideálně domácí) paštiku a gastro dárek je na světě.

Marmeládu jsem vařila po dlouhé době a jelikož jsem ztratila původní recept, vařila jsem první várku podle Kitchenette. Marmeláda mi chutnala, ale bylo v ní na můj vkus až příliš portského vína i vinného octu. I když jsem ji vařila velmi dlouho, v závěru byla stále tekutější, než bych si přála. V druhé várce jsem si tedy upravila poměry, všechno pečlivě zvážila a zaznamenala a vytvořila recept podle svého gusta a chuťových buněk.


Recept (na cca 1300 g hotové marmelády): 

- 2 kg červené cibule
- 10 lžic třtinového cukru
- 8 snítek tymiánu
- 2 lžičky himalájské soli
- 1 lžička pepře
- 5 stroužků česneku
- 300 g portského vína
- 80 g vinného octa
- 5 lžic olivového oleje na smažení (Pomace)

Cibuli nakrájíme na kolečka o šířce asi 5mm. Do hrnce nalijeme olivový olej, vložíme cibuli a osmažíme ze všech stran (při tomto množství to trvá asi 15 minut). Cibuli zasypeme cukrem, přidáme koření a necháme na mírném ohni zkaramelizovat. Poctivě mícháme, jelikož v této fázi se má marmeláda tendenci připalovat. Opékáme dalších 15 minut. Marmeláda krásně zhoustne a ztmavne. 

Nakonec přilijeme portské víno, vinný ocet a vaříme dalších 20 - 30 minut. Pomalé a dlouhé vaření je právě to, co povznese obyčejnou cibuli do chuťového nebe. Avšak cibule by měla zůstat ve finále vždy na skus a neměla by vám změknout do úplného blátíčka. 

Ještě horkou marmeládu nalijeme do čistých a vyvařených skleniček, překlopíme vrškem dolů a necháme zcela vychladnout. Takhle připravená marmeláda vydrží asi 2 měsíce. Pokud budeme chtít spotřební dobu natáhnout, můžeme skleničky ještě poctivě zavařit. 
---

Já si marmeládu mažu nejraději na opečený chleba nebo s ní plním slané quiche. A pokud chcete vyrábět ty nejlepší hamburgery, neměli byste je při plnění ochutit právě o tuhle marmeládu (nebo čatní, chcete-li...). Výborná je i k sýrům a zamíchat ji můžete klidně i do těstovin a vytvořit tak super rychlý oběd. O její využití ve vaší kuchyni se zkrátka vůbec nestrachuju.

sobota 2. prosince 2017

Únava materiálu aneb jak se žije lesním vílám v Praze


To jsem tak chtěla do Vánoc vymyslet nový design svých lapačů snů, spoustu jich stihnout vytvořit, vymyslet a spustit nový web a otevřít si eshop. Protože kdy taky jindy než před Vánoci? Ale zjistila jsem, že je to aktuálně nad moje síly. Upřímně, jsem už od začátku podzimu hrozně unavená. A ta únava nemizí, spíš se pořád stupňuje. Vždycky se na chvilku vyvezu nahoru, ale pak zase spadnu, ještě o kousek níž. Pořád si říkám, že teď už to bude dobrý, že už je to pryč. Ale není...  

Jsem unavená z Prahy. Z toho množství (často divných) lidí tady. Ze všech těch změn, kterými jsem si letos prošla. Z podzimu. Z místa kde teď bydlím a které mi sice ničím až tak nevadí, ale prostě mě tu nic neinspiruje a nenabíjí. A už nemůžu. Ležím aktuálně nemocná v posteli, s knedlíkem v krku a bolavými zády. To jsou asi moje citlivé části těla, které to odnesou vždycky když nejsem v pohodě. 

Nechci si tu stěžovat a fňukat. Chci být jen upřímná a sdílet všechnu svou pravdu, nejen její hezkou část. A prostě dát vědět, že všichni jsme občas down. 

Mě to sice nikdy nevydrží příliš dlouho, protože jsem ten typ, co žije v extrémech. Lítám si nahoru a dolů, což je často dost vysilující, ale naštěstí i z té depky vyskočím zase rychle vzhůru. Takže se o mě nemusíte bát, zítra budu pravděpodobně (zas na chvíli) nadšená a plná optimismu. 


Jen jsem teď z dlouhodobého hlediska už fakt hodně, hodně unavená. 


Chybí mi slunce. Chybí mi světlo. Chybí mi příroda. A hlavně mi chybí KLID. Praha mě vysává a bere mi teď víc, než dává. Možná nejsem na život ve velkém městě stavěná. Vlastně vím, že je mi líp v lese, v přírodě, na vesnici... Tam jsem nejvíc sama sebou.

Jenomže když já miluju i to město. Především pak jejich historické části (zdravím do milovaných Vinohrad), ze kterých dokážu čerpat energii stejně jako z přírody. Město mi dává svobodu pohybu a toho, že si můžu vybrat. Kde budu cvičit, s kým se budu vídat, kam půjdu... A ty možnosti jsou nekonečné. Jen tu dlouhodobě nepřežiju, pokud si pravidelně a o to víc nedobíjím baterky.

Když jsem se přestěhovala z lesa do Prahy, byla jsem vlastně taky unavená. Štval mě klid lesa, protože už ho na mě bylo moc. Štval mě můj život, který se nikam neposouval a především jsem štvala sama sebe. První týdny v Praze jsem si tak doslova užívala toho tepajícího, všudepřítomného života. Díky němu jsem se znovu zamilovala do samoty. Přestala pro mě být tíživou a naopak jsem jí začala opět vyhledávat.

Když jsem v lese, vyhledávám lidi, akce a trochu toho vzruchu. Když jsem ve městě, hledám klid a nejradši ze všeho jsem sama. K životu zkrátka potřebuju harmonii a musím neustálé vyvažovat všechny svoje já. Tu introvertku, které někdy dělá i problém promluvit na člověka s tou extrovertku, která tančí a skáče uprostřed davu nebo si vylívá srdíčko na potkání cizím lidem či na sociálních sítích:)

A přitom bych si někdy přála být prostě jenom o trochu víc normální. Jednodušší. Být ten inťouš, co si zaleze do lesa nebo extrovertní blázen, co vymetá jednu akci za druhou a nemusí řešit nějaký svůj vnitřní svět. 

Někdy jsem zkráka sama ze sebe unavená. Občas mě už nebaví hledat, kdo jsem, co potřebuju k životu a co mě dělá šťastnou. Někdy bych se s chutí jen šoupla do nějaké té škatulky a měla od sebe konečně na chvíli pokoj.



Každopádně, Praha je moje velká učitelka a já ji nechci hanit. Není dobrá ani špatná. Je velká. A je na člověku, co si z ní vybere. To ona mě učí každý den vystupovat z komfortní zóny, dává mi zkušenosti a dělá mě silnější. Nechci z ní utéct, protože to nechci vzdát. A říkám si, že čím větší učitel, tím větší lekce. Jen je můj "pražský výběr" aktuálně  trochu nešťastný a já v něm neumím najít dost klidu, abych tu džungli zvládla. Teď mě vyšťaví i jízda přeplněnou tramvají a blížící se Vánoce tomu taky nepřidávají.

Ale já to všecko zvládnu. Musím. Jen jsem se z toho potřebovala vypsat...

Tak zas čau a jestli si někdo taky potřebujete postěžovat (na Prahu, na blížící se Vánoce, na přehršel povinností, na konzumní společnost, na idioty v tramvajích..) tak jen do toho. Hejtování protentokrát povoleno:)

sobota 18. listopadu 2017

Jak jsem změnila svůj život

Tenhle článek bych chtěla věnovat všem, kteří mají pocit, že by ve svém životě měli něco změnit. 

Od té doby, co jsem (víc než před půl rokem) změnila radikálně svůj život, mám pořád tendenci napsat o tom na blog. Nějakým způsobem všem vysvětlit, proč jsem odešla z lesa do Prahy, proč jsem ukončila náš dlouholetý vztah s Kubou, vykašlala se na naše podnikání a změnila práci. Proč jsem změnila ve svém životě v podstatě vše, co se změnit dalo a proč je zkrátka "Madeinles" najednou "MadeinPraha" (i když určitě ne navždy).

A nepotřebuju to napsat kvůli ostatním, ale především kvůli sobě.



Pořád nám někdo omílá, že změna je život, ale my máme pocit, že je to jenom takové klišé. A když se v našem životě konečně objeví něco dobrého, máme tendenci se toho držet. Práce, partnera, místa pro život. Jenomže život je od slova živý a i ty nejlepší věci vyprchají když je nebudeme posouvat dál. A když něco neroste, začne to odumírat.

V tom mém životě toho začalo najednou odumírat hodně. Byla jsem zaseknutá ze všech stran a přesto si neuměla představit, že se někdy ještě něco změní. Cítila jsem, že nežiju tak, jak bych chtěla a necítila jsem se svobodná. Ale neviděla jsem cestu, jak z toho ven. A tak jsem v tom setrvávala, pro dobro všech. Hledala jsem vinu v sobě a snažila se najít abych už všem dala pokoj se svými vzdechy. Skoro jsem se smířila s tím, že můj život už bude vždycky vypadat nějak takhle.

Ale ta vnitřní nespokojenost tu není proto abychom ji umlčeli, ale naopak je ji třeba vyslyšet. Aneb jak ráda říkám:

Pokud se vám zdá, že byste měli ve svém životě, něco změnit, tak se vám to nezdá. 


Jednoduché jako facka:)

Kdy se nám něco nelíbí, vždycky to můžeme buď změnit nebo přijmout. Přijetí se zdá jednodušší, protože nevyžaduje žádnou vnější změnu, ten krok do neznáma, při kterém musíme překonat STRACH. Jenomže jak chceme přijmout věci, které se nám ani trochu nelíbí? Většinou je přijmeme jen tak na oko, ale uvnitř nás stejně dál sžírají a trápí. Doopravdy přijmout něco, s čím se neztotožňujeme, je těžké a vlastně si říkám, jestli bychom to vůbec měli dělat, protože tím jdeme sami proti sobě. A tak nakonec stejně nezbude, než si projít tou změnou.

Každá změna je těžká. A vždycky se zdá zpočátku téměř nemožná. Jenomže čím déle čekáme tím, těžší to pak je. Až se může stát, že si ve své hlavě vystavíme hradby s názvem "nejdeto" tak vysoko, že už je nikdy nepřelezeme.


Do Prahy jsem chtěla odejít jen já i když skvělé pracovní nabídky tady čekaly především na Kubu. Ten se nakonec rozhodl přidat jen proto, aby mě neztratil. Ale dřív než k tomu došlo, jsme se stejně rozešli a já tu zůstala sama. Bez rodiny, bez přátel, v novém bytě a v nové práci, které jsem nerozuměla.

Náš vztah neskončil jen proto, že se neposouval, ale především proto, že jsme (a vždycky byli) každý úplně jiný. A jak jsme vedle sebe dospívali, ta rozdílnost mezi námi se ještě prohloubila. 

Kdybych byla tehdy pozornější, došlo by mi, že už od samého začátku nám šlo spolu všechno těžko. Často jsme bojovali proti všemu a všem, ale nejčastěji jsme bojovali proti sobě navzájem. Museli jsme jeden pro druhého dělat fůru kompromisů a já myslela, že jsou důkazem naší velké lásky a nutností abychom spolu mohli být i přesto, že jsme tak rozdílní. A to, že se tolik lišíme, je zase důvodem, proč se máme tolik rádi. Myslela jsem, že protiklady se zkrátka přitahují a že díky tomu můžeme mít tak intenzivní vztah i po letech společného soužití. Že je to takhle zkrátka dobře. Velká láska navzdory všemu a všem. Romantická představa, která mě držela víc než 10 let.

I když nás náš vztah často vyčerpával, nakonec jsme se naučili v něm žít. A časem jsme spolu už ani tolik nebojovali, protože jsem se uzavřeli v našem malém, společném lesním světě. O to těžší bylo, když jsem se v něm začala dusit a chtěla ven.

Teď už naopak vím, že pro lásku se trpět nemusí. Že láska nezavazuje, ale naopak dává svobodu a otevírá prostor mezi dvěma lidmi. 

To strach a závislost bolí a vězní.

Rozhodla jsem se takhle žít a téměř hned potkala člověka, který mi tohle všechno potvrdil. A láska najednou přestala být drama. Je spíš jako přístav, neuvěřitelně klidná a přitom vůbec ne nudná jako jsem se vždycky obávala. 

Budhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat a kolena podmalovat, tak to není TO ono. Když poznáš svou spřízněnou duši, CÍTÍŠ KLID. 


Neřekla bych to líp...


Co teď prožívám, je mi odměnou za všechnu tu bolest. Za ty noci, kdy jsem se budila sama uprostřed cizího města, v pokoji s nekonečně vysokými stropy a myslela si, že si vyzvracím ven všechny vnitřnosti. Za ty dny, kdy jsem si sama dokola neustále vyčítala, co všechno ničím a kolik lidí jsem tím zklamala. Za to, že jsem se rozhodla opustit někoho i přesto, že jsem ho pořád hrozně milovala. A že to bylo ku.va těžké, protože v takové chvíli na sobě nenesete jenom svou bolest, ale i bolest toho druhého. A zároveň víte, že to vy jste původce všeho "zla". A pak ráno musela vstát a normálně fungovat. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Protože jsem na to vůbec poprvé v životě byla úplně sama.

Změny vždycky bolí. A některé změny umí bolet opravdu hodně. Ale (chce se mi teď říct), že když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. Vždycky. Protože nějaké změny děláme (a měli bychom dělat), celý život. 

Dobrá zpráva je, že na konci vždycky čeká sladká odměna. Přímouměrná té bolesti, kterou jsme si museli projít. 

To slibuju, a teď už i vím ♥

sobota 23. září 2017

Bydlení na Vinohradech vol. 1


O svém novém bydlení, které teď už zas tak nové není, se chystám napsat už nějaký ten pátek. Fotky jsem vyfotila někdy na samém počátku léta. No a od té doby se stihlo udát a změnit spoustu věcí. 

Především se ke mě nastěhovala moje nejmilejší Janka. Strávily jsme v mém pokoji společně asi měsíc a půl. I když je to velký pokoj a i když jsme si hodně blízké, myslím, že budu mluvit za obě když řeknu, že se nám oběma velmi ulevilo, když jsem jí mohla minulý týden vystěhovat zase pryč:)

Plánovaly jsme v té době, že si najdeme společný byt já se trochu obávala toho, co a kde v té přecpané Praze seženeme. A že budu možná muset opustit svoje milované Vinohrady. 

Tehdy jsem si tak nějak vnitřně uvědomila, že bych se raději nestěhovala. Že vážně miluju to místo, kde bydlíme a že jsem se ho za ty 3 měsíce ještě nestihla dost nabažit. Nechtělo se mi po tak krátké době zase řešit, jak přenesu všechny svoje věci a celé mi to přišlo zkrátka příliš uspěchané. Jenomže jiné řešení nebylo. Ve společném pokoji jsme se tlačily a přesto jsme chtěly bydlet spolu. 

Nakonec vesmír opět zafungoval a do týdne mi náš spolubydlící oznámil, že se stěhuje ke kamarádům a nabídl nám svůj pokoj. To jen ať víte, že přání se fakt plní :) ...když si správně přejete. Mě poslední dobou až nebezpečně často. 

Když jsem minulý týden vystěhovala Janku do jejího nového příbytku, celý pokoj jsem zase trochu přestavěla. Takže je teď vlastně všechno zase trochu jiný a mě se to líbí asi ještě o kousek víc. Ale o tom třeba příště. Dnes mrkněte, jak to u mě vypadalo na začátku prázdnin a co všechno jsem s sebou do Prahy přitáhla z lesa.

PS: Ta komoda nalevo je můj první a poslední kousek (nábytku) z Ikei. Asi jsem už zkrátka rozmazlená nábytkem z Repper dílny, ale tohle už prostě nikdy víc. I kdybych si měla věci dávat do krabice. Dával mi jí dohromady Kuba a pokud má se smontováním skříně z Ikei problém i profi truhlář, nechápu jak to mají dát dokupy normální lidi. 




















Fotek je trochu víc, tak jsem je rozdělila do dvou článků. Druhou várku si dáme zase za týden.

Krásnou neděli všem 


sobota 19. srpna 2017

Štěstí

Foto: Petr Pavelek

Pamatuju si přesně ten den. Bylo to 10.7. a já šla domů z práce. Jako vždycky jsem si do metra nasadila sluchátka, kterými jsem si odfiltrovávala rušnou Prahu a poslouchala svůj "srdcovkový playlist". A najednou se stalo něco, co jsem vždycky chtěla umět a nikdy mi to nešlo. Koukám, že jdu a usmívám se na cizí lidi. S pocitem štěstí dojdu takhle až domů a je mi jedno, že mi můj úsměv cestou nikdo nevrátí. Pražáci tohle moc neumí. Když se tady na vás někdo na ulici směje, je to tak neobvyklé, že si myslíte, že dotyčný je buď blázen, směje se něčemu v mobilu a nebo se směje vám. A tak raději sklopíte oči, kouknete se jinam nebo ten úsměv jednoduše přejdete. Vlastně to chápu.

Přišla jsem ten den domů a vyfotila si svůj šťastný obličej, protože jsem si chtěla pamatovat ten pocit. Od té doby jsem takhle do práce i z práce chodila pravidelně. Hudba v uších, Praha a já se svým štěstím. Vždycky když jsem takhle šla, měla jsem pocit, že to na mě musí být hrozně vidět. Ale asi nebylo. Často jsem se držela, abych jen tak z ničeho nic nezačala tančit uprostřed chůze nebo neudělala mezi všemi těmi lidmi radostné pukrle. Vlastně by to bylo děsně super. Mým aktuálním životním cílem je zbláznit se natolik, abych to jednou dokázala a bylo mi přitom naprosto fuk, kdo se kouká a co si myslí. Upřímně, zatím to ještě neumím.



Ten den 10.7. se ve mě zkrátka něco zlomilo a já věděla, že teď už to bude dobrý. Že jsem venku ze všech těch svých sraček. Že už jsem "over". Konečně vděčná za to, kde jsem a jakým směrem jdu. Pochopila jsem, že jsem opět na cestě a že se posouvám. A že to vše je smyslem mého života. Cesta, růst, posun vpřed.

Věřím (protože to už ani jinak nejde), že všechny energie a myšlenky, které vysíláme se ukládají a pak se nám dřív či později vrací. A pokud vysíláte tolik štěstí, kolik jsem vysílala já, tak se to může vrátit hodně brzy. Takový je koneckonců zákon. Zákon přitažlivosti. A pak se začnou dít věci...

Když nepřestanete věřit.

Jsem zamilovaná do života (což je momentálně můj oblíbený hashtag na instagramu:) a nemíním s tím jen tak přestat. Nechce se mi teď příliš přispívat na blog ani sociální sítě, protože mi přijde škoda ukrajovat si skutečný čas ze svého života pro ten virtuální. Na druhou stranu mám chuť sdílet svoje myšlenky a pocity víc, než kdy předtím. Nakazit všechny lidi kolem a šířit co nejvíc tenhle "mor":) Jednoduché věci mě každý den naplnují takovou radostí, že mám pocit, že jsem se zbláznila. Koupím si Chai latté, jdu s ním po ulici a mám chuť skákat do nebe z toho, jak je dobrý. Nakupuju na trzích, procházím se, sedím v parku, dýchám a cítím neskonalou vděčnost za to všechno. Mám pocit, že jsem ho zkrátka našla. To štěstí v sobě. 

Když jsem psala poslední článek s názvem "Smutek", ani za mák bych si nepomyslela, že ten další se bude jmenovat "Štěstí". Rozhodně jsem si nepředstavovala, že přijde tak brzy a že bude tak přesvědčivé a skutečné. Myslím, že je to právě proto. Čím větším smutkem projdeme, tím větší máme šanci poznat a začít prožívat opravdové štěstí. A to je hodně pozitivní zpráva :)

Samozřejmě, že mám pořád chvíle a dny, kdy jsem unavená a smutná. Především unavená, protože Praha dokáže člověka úplně vycucnout během pár chvil. Snažím se hodně odpočívat a čím dál víc si uvědomuju, jak moc potřebuju k životu samotu a klid. Když přijdou tyhle pocity, nechávám je vyznít, neodháním je a ony pak sami o to rychleji odejdou. Vlastně si teď užívám i smutek. Jsem jednoduše #zamilovanadozivota a je to ten nejbáječnější pocit na světě, který přeju všem lidem!

PS: Pokud chcete, přidejte si mě na Instagramu a pojďte společně šířit nákazu:) #zamilovanadozivota