Nejsem typ, který by zastával názor, že žít ve městě je na prd. Stejně tak si nemyslím, že na vesnicích (a v lesích) žijou jenom burani a chcípl tady pes. Myslím, že všude může být dobře a je jenom na nás, jaké si to kde uděláme. Snažím se jen vybrat si všude ta správná místa a hlavně lidi, kterými se na nich obklopím.
Mám pocit, že jak se svět zrychluje, víc a víc lidí sní o tom, že se jednoho dne odstěhují někam daleko za město. Budou žít v lese, někde na pláži nebo v horách. Chápu je, ale zároveň vidím i tu druhou stranu mince. Stejně jako může být městský život vyčerpávající, lesní život se může stát časem až příliš klidným. Tak klidným, že začne člověka uspávat. Sama na sobě jsem pocítila, že jsem se dostala do fáze "lesní hibernace".
Je jasné, že každý máme jiné potřeby a ke štěstí potřebujeme rozdílné věci. Někdo žije celý život spokojeně ve městě, jiný v lese. Já jsem ten typ, který potřebuje rozmanitost. Protože právě ta mi dodává pocit, že žiju. Nedokážu si dlouho vážit klidu lesa pokud nemám ve svém životě město a naopak.
5 let života v lese volá po změně. Ta změna už je vlastně tady, jenomže mě se o ní ještě nechce příliš mluvit. Asi proto, že vzniká tak nějak za pochodu a já sama ještě vlastně nevím, kudy povede. Rozhýbala jsem svůj život s tím, že zatím nevím, kde a jak skončí(m). Snažím se věřit v to, že pokud jde člověk za svým srdcem, ta správná cesta se před ním rozvine jako červený koberec. Že není třeba mít plán. Udržet si tu víru ale není lehké. Po většinu času bych si spíš přála všechno vědět předem. Vědět, jak to dopadne a rozmetat všechny ty nejistoty a otazníky ve své hlavě. Ale když se mi na chvíli podaří přestat se bát, je to vlastně dost vzrušující.
Nemám sice plán, ale mám mapu. A to doslova. Takovou, jakou jsem si vždycky přála. Rolovací jako ve škole, barevnou a přehlednou, kde je konečně ten náš svět úplně celej. Asi mi připadá, že když člověk nemá v životě plány, měl by mít alespoň mapu. Mám ji z Pixers-Plakáty a vybrat si z těch milionů map byl teda pěkný oříšek. Naštěstí v Pixers nemají problém člověku vytisknout naprosto cokoliv.
Každé ráno si tak skenuju do hlavy zpátky celý svět. Svět, který se mi za poslední roky tak trochu vykouřil z hlavy. Rozpomínám se na hlavní města jednolitvých států i na to, kam všude se to chci ještě podívat. Zeměpis nebyl nikdy mojí silnou stránkou a prostorová orientace jakbysmet. S mapou nad postelí se tak zase cítím trochu víc v obraze, trochu víc součástí celé té naší zeměkoule...
