Bydlení na Vinohradech vol. 1

O svém novém bydlení, které teď už zas tak nové není, se chystám napsat už nějaký ten pátek. Fotky jsem vyfotila někdy na samém počátku léta. No a od té doby se stihlo udát a změnit spoustu věcí. 

Především se ke mě nastěhovala moje nejmilejší Janka. Strávily jsme v mém pokoji společně asi měsíc a půl. I když je to velký pokoj a i když jsme si hodně blízké, myslím, že budu mluvit za obě když řeknu, že se nám oběma velmi ulevilo, když jsem jí mohla minulý týden vystěhovat zase pryč:)

Plánovaly jsme v té době, že si najdeme společný byt já se trochu obávala toho, co a kde v té přecpané Praze seženeme. A že budu možná muset opustit svoje milované Vinohrady. 

Tehdy jsem si tak nějak vnitřně uvědomila, že bych se raději nestěhovala. Že vážně miluju to místo, kde bydlíme a že jsem se ho za ty 3 měsíce ještě nestihla dost nabažit. Nechtělo se mi po tak krátké době zase řešit, jak přenesu všechny svoje věci a celé mi to přišlo zkrátka příliš uspěchané. Jenomže jiné řešení nebylo. Ve společném pokoji jsme se tlačily a přesto jsme chtěly bydlet spolu. 

Nakonec vesmír opět zafungoval a do týdne mi náš spolubydlící oznámil, že se stěhuje ke kamarádům a nabídl nám svůj pokoj. To jen ať víte, že přání se fakt plní :) ...když si správně přejete. Mě poslední dobou až nebezpečně často. 

Když jsem minulý týden vystěhovala Janku do jejího nového příbytku, celý pokoj jsem zase trochu přestavěla. Takže je teď vlastně všechno zase trochu jiný a mě se to líbí asi ještě o kousek víc. Ale o tom třeba příště. Dnes mrkněte, jak to u mě vypadalo na začátku prázdnin a co všechno jsem s sebou do Prahy přitáhla z lesa.

PS: Ta komoda nalevo je můj první a poslední kousek (nábytku) z Ikei. Asi jsem už zkrátka rozmazlená nábytkem z Repper dílny, ale tohle už prostě nikdy víc. I kdybych si měla věci dávat do krabice. Dával mi jí dohromady Kuba a pokud má se smontováním skříně z Ikei problém i profi truhlář, nechápu jak to mají dát dokupy normální lidi. 

Fotek je trochu víc, tak jsem je rozdělila do dvou článků. Druhou várku si dáme zase za týden.

Krásnou neděli všem ♥

Štěstí

Foto: Petr Pavelek

Pamatuju si přesně ten den. Bylo to 10.7. a já šla domů z práce. Jako vždycky jsem si do metra nasadila sluchátka, kterými jsem si odfiltrovávala rušnou Prahu a poslouchala svůj "srdcovkový playlist". A najednou se stalo něco, co jsem vždycky chtěla umět a nikdy mi to nešlo. Koukám, že jdu a usmívám se na cizí lidi. S pocitem štěstí dojdu takhle až domů a je mi jedno, že mi můj úsměv cestou nikdo nevrátí. Pražáci tohle moc neumí. Když se tady na vás někdo na ulici směje, je to tak neobvyklé, že si myslíte, že dotyčný je buď blázen, směje se něčemu v mobilu a nebo se směje vám. A tak raději sklopíte oči, kouknete se jinam nebo ten úsměv jednoduše přejdete. Vlastně to chápu.

Přišla jsem ten den domů a vyfotila si svůj šťastný obličej, protože jsem si chtěla pamatovat ten pocit. Od té doby jsem takhle do práce i z práce chodila pravidelně. Hudba v uších, Praha a já se svým štěstím. Vždycky když jsem takhle šla, měla jsem pocit, že to na mě musí být hrozně vidět. Ale asi nebylo. Často jsem se držela, abych jen tak z ničeho nic nezačala tančit uprostřed chůze nebo neudělala mezi všemi těmi lidmi radostné pukrle. Vlastně by to bylo děsně super. Mým aktuálním životním cílem je zbláznit se natolik, abych to jednou dokázala a bylo mi přitom naprosto fuk, kdo se kouká a co si myslí. Upřímně, zatím to ještě neumím.

Ten den 10.7. se ve mě zkrátka něco zlomilo a já věděla, že teď už to bude dobrý. Že jsem venku ze všech těch svých sraček. Že už jsem "over". Konečně vděčná za to, kde jsem a jakým směrem jdu. Pochopila jsem, že jsem opět na cestě a že se posouvám. A že to vše je smyslem mého života. Cesta, růst, posun vpřed.

Věřím (protože to už ani jinak nejde), že všechny energie a myšlenky, které vysíláme se ukládají a pak se nám dřív či později vrací. A pokud vysíláte tolik štěstí, kolik jsem vysílala já, tak se to může vrátit hodně brzy. Takový je koneckonců zákon. Zákon přitažlivosti. A pak se začnou dít věci...

Když nepřestanete věřit.

Jsem zamilovaná do života (což je momentálně můj oblíbený hashtag na instagramu:) a nemíním s tím jen tak přestat. Nechce se mi teď příliš přispívat na blog ani sociální sítě, protože mi přijde škoda ukrajovat si skutečný čas ze svého života pro ten virtuální. Na druhou stranu mám chuť sdílet svoje myšlenky a pocity víc, než kdy předtím. Nakazit všechny lidi kolem a šířit co nejvíc tenhle "mor":) Jednoduché věci mě každý den naplnují takovou radostí, že mám pocit, že jsem se zbláznila. Koupím si Chai latté, jdu s ním po ulici a mám chuť skákat do nebe z toho, jak je dobrý. Nakupuju na trzích, procházím se, sedím v parku, dýchám a cítím neskonalou vděčnost za to všechno. Mám pocit, že jsem ho zkrátka našla. To štěstí v sobě. 

Když jsem psala poslední článek s názvem "Smutek", ani za mák bych si nepomyslela, že ten další se bude jmenovat "Štěstí". Rozhodně jsem si nepředstavovala, že přijde tak brzy a že bude tak přesvědčivé a skutečné. Myslím, že je to právě proto. Čím větším smutkem projdeme, tím větší máme šanci poznat a začít prožívat opravdové štěstí. A to je hodně pozitivní zpráva :)

Samozřejmě, že mám pořád chvíle a dny, kdy jsem unavená a smutná. Především unavená, protože Praha dokáže člověka úplně vycucnout během pár chvil. Snažím se hodně odpočívat a čím dál víc si uvědomuju, jak moc potřebuju k životu samotu a klid. Když přijdou tyhle pocity, nechávám je vyznít, neodháním je a ony pak sami o to rychleji odejdou. Vlastně si teď užívám i smutek. Jsem jednoduše #zamilovanadozivota a je to ten nejbáječnější pocit na světě, který přeju všem lidem!

PS: Pokud chcete, přidejte si mě na Instagramu a pojďte společně šířit nákazu:) #zamilovanadozivota

Smutek

Ne každý den si chceme pamatovat. Některé dny bychom vlastně mnohem raději vymazali. Někdy to můžou být i celé týdny. Mám pocit, že čím větší štěstí prožijeme, tím větší následný propad nám hrozí. Je to jako kocovina. A kocovina po 10 letech je sakra nepříjemná. Přesto mi přijde důležité tyhle dny zachytit. Přiznat (si) je. Snad proto, abych mohla jít dál.

Sedím v metru a cítím na sobě pohledy svých spolucestujících. Koukají na moje slzy, které mi stékají po tvářích. Netroufám si zvednou hlavu abych se podívala, zda a jak moc se skutečně dívají. I když jsem se snažila ze všech sil, tentokrát jsem to nezvládla. Je mi neskutečně trapně. Stydím se v tu chvíli snad nejvíc, jak jsem se jen kdy ve svém životě styděla. Jako bych konala něco opravdu ošklivého. Obtěžovat cizí lidi svým slzami mi v tu chvíli přijde naprosto trestuhodné. Skoro čekám, kdy se vynoří revizor a dá mi pokut. Slečno, tady brečet nemůžete. Máte to za 800.

Cítím v sobě spoustu lásky, kterou nemám komu dát. Chtěla bych milovat alespoň blízké lidi kolem mě. Svého psa. Ale nikdo tu není. Nikdo opravdu skutečný a trvalý. Potkávám tolik nových lidí a je to skvělé. Je to něco, co mi v mém předešlém životě opravdu chybělo. Stejně jako spoustu dalších věcí. Je to však daň za to, že vedle sebe už nemám člověka, kterého bych mohla bezmezně milovat a vybrečet se mu na rameni. 

Jsem tu jen já se svým smutkem a nevím, co si s ním počít. Nemůžu ho odložit, nemůžu ho delegovat. Nezbývá, než si ho prožít. Jediné co můžu, je hodit ho na papír. Bolest je údajně jako dezinfekce. Vyplavuje z těla rány. Léčí. Nechávám ji tedy konat své dílo. Budu ten nejzdravější člověk na světě.

Nevím, za jak dlouho to opět přejde, ale vím, že se to může stejně rychle kdykoliv vrátit zpátky. Nečekaně a bez předešlého varování. A to mě děsí. Může mě zase zastihnout nepřipravenou a všichni spolucestující si budou moct znovu prohlížet moje slzy.

Nasazuju si tmavé brýle a je mi jedno jak trapně to v tu chvíli vypadá. Počítám sekundy, než budu moct vypadnout z toho pitomého metra a rozběhnout se pryč ode všech těch lidí, kteří museli být nedobrovolně a bez svolení svědky mého smutku. Mám potřebu se všem nějak omluvit než zmizím.

V běhu je mi o něco lépe ale stejně vnímám jako nekonečno každý krok, který musím ještě udělat než budu "doma". Když překročím práh svého pokoje, neskutečně se mi uleví. Konečně můžu brečet. Jak málo mi teď stačí "ke štěstí".

Nikdy v životě jsem tak silně necítila, že našim posláním na tomto světě je milovat. Nic jiného mi totiž aktuálně nedává smysl. Přesto jsme se rozhodli rozejít, i když láska byla to jediné, co nám nikdy nescházelo. 

Hloupá holka co chtěla mít všechno a nakonec nemá nic...

Z lesa do velkoměsta

Přestěhovala jsem se do Prahy. Jsem tady už víc než měsíc a přináší mi to spoustu nejrůznějších pocitů.

Hlavní z nich je asi ten, že stále nevím. Nevím, co bude dál. Docela zásadně jsem totiž tímhle krokem narušila náš život. Život, který se zdál až příliš nalinkovaný a jasný. Život, který jsme si sami vlastně tak úplně nevybrali. 

Jsem tu momentálně sama, bez Kuby. To, jestli se za mnou přestěhuje je stále tak trochu ve hvězdách, protože cítíme, že každý momentálně možná chceme něco jiného. Ale možná taky ne.

Náš vztah si v posledních letech prošel vším možným. I když jsme se oba hodně snažili, nakonec jsme zjistili, že žijeme jako dva unavení manželé po 30 letech. Spolu, ale častěji spíš jen vedle sebe. Že jsme přeskočili určité životní fáze a nejspíš proto se neumíme posunout dál. Tak nějak jsme se zkrátka v tom všem zamotali a zasekli. A protože jsem si potřebovala především vyčistit hlavu a Kuba zase dokončit práci, dostala jsem prostor, čas a šanci odpovědět si na to, co bude dál. Nebo se v tom taky úplně ztratit. A ztrácím se poměrně často, obzlváš't v pražských uličkách. 

Bydlím na Vinohradech, ve starém bytě s vysokými stropy, v pokoji s oknem do zahrady. Pracuju v Tróji, ve vile obklopenou zahradou a zelení. Na férkovku přiznávám, že žít v Praze na sídlišti a pracovat v nějakém openspace proskleném akváriu bych momentálně asi nezvládla. Ale tak jako jsem psala v minulém článku, snažím se vybírat ty správná místa i lidi, kterými se chci obklopovat. A ve velkém městě to jde lehce.

Tady v centru, uprostřed všeho dění, se navíc každý den cítím trochu jako malé dítě o Vánocích. Všechny ty nejskvělejší krámky a kavárničky, které jsem roky sledovala z lesa mám totiž najednou doslova za zadkem. Jdu se projít a narazím na krámek s božskými Lazy Eye šaty, na snovou La Boheme kavárnu, na fairtradovou Nilu nebo na Sklizeno. To je pocit, který se asi nedá jen tak popsat. Ten se dá takhle intenzivně zažít v případě, pokud jste žili několik let u lesa, kde nebylo vůbec nic.

Možná vás napadá, jaké to je, přestěhovat se po téměř 6 letech klidného života v lese rovnou do centra velkoměsta. Nebudu lhát, je to trošku hardcore. Ta změna je větší a náročnější, než jsem si myslela. Navíc vím, že je kolem spousta lidí, kteří to vůbec nechápou a přesto hodnotí a soudí. Naštěstí ti nejbližší chápou a ví naopak až moc dobře. Občas mám dny, kdy nadávám, jak jsou tu lidi povrchní a zkažení. Jindy zase obdivuju jejich sebevědomí a nezávislost. Když jsem v minulosti pobývala v zahraničních velkoměstech, byla jsem zvyklá na to, že lidi se tam na ulici usmívají a jsou na sebe milí. A i když to možná bylo někdy trochu strojené, dobře to kompenzovalo anonymitu velkoměsta. Tohle mi v Praze trochu chybí. Přesto všechno to tady miluju každým dnem víc a víc.

Někdy si zase připadám jako malé dítě nebo vesnická trubka, když se raduju z toho nově objeveného krámu nebo jiných, pro ostatní úplně běžných věcí. Vím, že je to vlastně štěstí a tak je mi docela fuk, jak maloměšťácky to třeba působí. Jenomže správný pražák už všude byl, všechno zná a ničemu se nediví :)

Takže asi nikdy nebudu správným pražákem. Nechci být ani přistěhovalcem, co tohle město kritizuje. Asi tu úplně nezapadnu, protože vlastně ani nechci. Některé věci, které jsem se naučila v klidu lesa, si už zkrátka vzít nenechám. A začínám chápat, proč nejvíc ze všech  natahujou a "zpívají" při mluvení právě přistěhovalci. Ten tlak na to se přizpůsobit a prorazit je tu zkrátka velký. 

A tak si tady místo práce na změně mluvy nebo pěstování osobní nepřístupnosti raději tvořím svoje vlastní oázy klidu. Jednu mám v kavárně, další v parku, tu nejdůležitější u mě doma a poslední na lekcích jógy. A největší oázou je pro mě samota, která až tady nabyla na opravdové hodnotě. Protože najednou není obtěžující, ale naopak vzácná a vítaná. A kterou naopak můžu kdykoliv rozbít jen tím, že vyrazím do ulic. 

Cítím se svobodná.

No, jsem prostě v Praze, kdybyste mě hledali...A ráda se tu s někým novým třeba potkám.

To je tak vše, co jsem chtěla dneska říct.

PS: Myslíte, že bych měla přejmenovat blog??

Nemám plán, mám mapu...

Nejsem typ, který by zastával názor, že žít ve městě je na prd. Stejně tak si nemyslím, že na vesnicích (a v lesích) žijou jenom burani a chcípl tady pes. Myslím, že všude může být dobře a je jenom na nás, jaké si to kde uděláme. Snažím se jen vybrat si všude ta správná místa a hlavně lidi, kterými se na nich obklopím.

Mám pocit, že jak se svět zrychluje, víc a víc lidí sní o tom, že se jednoho dne odstěhují někam daleko za město. Budou žít v lese, někde na pláži nebo v horách. Chápu je, ale zároveň vidím i tu druhou stranu mince. Stejně jako může být městský život vyčerpávající, lesní život se může stát časem až příliš klidným. Tak klidným, že začne člověka uspávat. Sama na sobě jsem pocítila, že jsem se dostala do fáze "lesní hibernace".

Je jasné, že každý máme jiné potřeby a ke štěstí potřebujeme rozdílné věci. Někdo žije celý život spokojeně ve městě, jiný v lese. Já jsem ten typ, který potřebuje rozmanitost. Protože právě ta mi dodává pocit, že žiju. Nedokážu si dlouho vážit klidu lesa pokud nemám ve svém životě město a naopak. 

5 let života v lese volá po změně. Ta změna už je vlastně tady, jenomže mě se o ní ještě nechce příliš mluvit. Asi proto, že vzniká tak nějak za pochodu a já sama ještě vlastně nevím, kudy povede. Rozhýbala jsem svůj život s tím, že zatím nevím, kde a jak skončí(m). Snažím se věřit v to, že pokud jde člověk za svým srdcem, ta správná cesta se před ním rozvine jako červený koberec. Že není třeba mít plán. Udržet si tu víru ale není lehké. Po většinu času bych si spíš přála všechno vědět předem. Vědět, jak to dopadne a rozmetat všechny ty nejistoty a otazníky ve své hlavě. Ale když se mi na chvíli podaří přestat se bát, je to vlastně dost vzrušující. 

Nemám sice plán, ale mám mapu. A to doslova. Takovou, jakou jsem si vždycky přála. Rolovací jako ve škole, barevnou a přehlednou, kde je konečně ten náš svět úplně celej. Asi mi připadá, že když člověk nemá v životě plány, měl by mít alespoň mapu. Mám ji z Pixers-Plakáty a vybrat si z těch milionů map byl teda pěkný oříšek. Naštěstí v Pixers nemají problém člověku vytisknout naprosto cokoliv.

Každé ráno si tak skenuju do hlavy zpátky celý svět. Svět, který se mi za poslední roky tak trochu vykouřil z hlavy. Rozpomínám se na hlavní města jednolitvých států i na to, kam všude se to chci ještě podívat. Zeměpis nebyl nikdy mojí silnou stránkou a prostorová orientace jakbysmet. S mapou nad postelí se tak zase cítím trochu víc v obraze, trochu víc součástí celé té naší zeměkoule...