čtvrtek 29. března 2018

Moje cesta k uzdravení aneb jak se léčím bez léků


Už jsem zase na bitevním poli. Už zase bojuju bitvu ze všech nejnáročnější. Bitvu sama se sebou.

Psala jsem před časem, že bych ráda sdílela svojí cestu za uzdravením. Cestu bez klasických léků moderní západní medicíny. Tvořit cokoliv (i psát) je pro mě však stále větší námahou než jindy a tak poslouchám především svoje tělo a šetřím síly kde se dá. A snažím se spíš než na nemoc soustředit na zdraví. Přes všechnu snahu jsem se však opět ocitla na pár dní v posteli a tak to mám teď chuť trochu sepsat.


Co se stalo


Je to asi dva měsíce zpátky co jsem se ocitla na prahu totálního vyčerpání. Došlo to do stádia, kdy jsem několik dní v kuse nespala, bolela mě neuvěřitelně záda (u kterých je ta bolest v mém případě už asi chronická) a nemohla jsem vůbec nic. Nevím, jak vážné to se mnou tenkrát bylo. Ale cítila jsem, že stačí už jenom kousek a stane se ... něco. Fakt nevím, jestli jsem byla tehdy na pokraji něčeho opravdu vážného nebo bych se jenom zhroutila. Nikdy předtím jsem se do takové situace nedostala a tak dost dobře nevím, kde jsem se to vlastně ocitla.


Co vím je, že jsem byla "někde", tam ve svojí hlavě, kde jsem do té doby nikdy nebyla. Dobrá zpráva  však je, že i když jsem byla absolutně dole, cítila jsem, že jsem to jen a jen já, kdo rozhodne, jak to se mnou skončí. V tu chvíli jsem naplno uvěřila, že mám schopnost dostat se z jakékoliv své nemoci. 


Dostala jsem se z nejhoršího a postupně se začala zase učit poslouchat svoje tělo. Avšak od té doby se cítím - s přestávkami, stále oslabená. Dny, kdy jsem plná nekonečné energie, kterou bych mohla rozdávat, se střídají se dny, kdy nedokážu pomalu vylézt z postele. Nedávno jsem si myslela, že to nejhorší už mám definitivně za sebou a že teď bude už jenom líp. Jenomže před pár dny přišlo zjištění, že moje zdraví je stále křehčí, než si myslím. Stačila mi trochu větší odchylka z mého "léčebného režimu", ve kterém se vlastně pořád nacházím a jsem zpátky. Zpátky tam, kde mě bolí každý sval, nemůžu se pohnout a mým tělem bloudí temné stvůry a hledají poslední zbytky energie, ze které by se ještě mohly nasytit. Zpátky ve tmě.

A jak se tedy léčím?


Jelikož jsem ztratila víru v léky a klasické zdravotnictví, rozhodla jsem se být sama sobě pacientem i lékařem. Stále věřím, že i v našem zdravotním systému existuje spoustu dobrých doktorů. Bohužel to procento v mých očích není dost velké na to, abych měla odvahu nechat se jen tak léčit a nevědět, kterému z nich zrovna padnu "pod ruku". Odmítnout oficiální status pacienta není lehké. Nemůžu se zavřít do alibi nemoci, která  by měla své odborné pojmenování a díky které bych tak byla uznávaným marodem. Je to asi ta těžší cesta, ale pro mě jediná, která vede ke skutečnému uzdravení.

Mezi mé "léky" patří klid a spánek, pravidelný režim, teplo, vlhko, koření (především zázvor a kurkuma), bylinky, spoustu ovoce a zeleniny, ajurvédské čaje (pro mě hlavně tento), nahřívání,  masáže a automasáže teplým sezamovým olejem, procházky (a když je líp, pokoušela jsem se i o běh), jóga a voda. Spoustu vody! Ať už v těle nebo na něm.

Voda je jeden z  nejsilnějších léků, který mi z těla vyplavuje všechno špatné. 


Věřím v to, že nemoci (pokud to není zlomená noha) jsou vlastně nahromaděné negativní emoce. Ať už přijaté z okolního světa (jídlem, vodou, od ostatních lidí...) nebo naše vlastní, které jsme si sami v naší hlavě vytvořili. A všechny ty negativní emoce dokáže voda moc dobře odplavit. Cítím, že je jako vodič, na který se nalepí všechno zlé, co se v mém těle nachází. 

I když mám někdy pocit, že bych zrovna potřebovala celý oceán... 


Aktuálně mi ovšem musí stačit teplá sprcha a spousta, spousta nálevů a čajů z bylin, ovocných šťáv a když se poštěstí tak i vana, ideálně s himalájskou solí. Ta je vůbec skvělá na vytahování všeho "bordelu" z těla. A když se nedá dát do vany, pomůže i nahřátý obklad z teplé soli přiložený na těle (já nahřívám sůl v pánvi na plotně a pak ji sypu do staré velké ponožky:) A když je ještě líp, tak sauna, bazén nebo jakýkoliv jiný zdroj tepla a vlhka.

Je to trochu vtipné, když někomu řeknete, že jste nemocní a že se léčíte vodou:) Přesto mám aktuálně pocit, že i ta obyčejná voda dokáže daleko víc než ibuprofen. Nikdy neříkej nikdy a já chápu, že západní medicína není jen špatná a že už dokázala zachránit spousty životů. Ale já se rozhodla po mé poslední neblahé zkušenosti už léky zkrátka nebrat. Získala jsem k nim takový odpor, že aktuálně nevím, co by se muselo stát abych si nějaký vzala.

V těch nejhorších chvílích tak prostě jen zavírám oči, vypínám celý okolní svět a modlím se, aby to zase co nejdřív přešlo. Na tyhle nejtemnější chvíle totiž nemám lék. Ty je třeba zkrátka třeba jenom přežít...

Ze stavu, kdy jsem několik dní nemohla usnout mě nakonec zachránilo vlastně jen samotné přestěhování. Tom mě tehdy naprosto vyčerpanou dovezl do našeho nového domova. Zpátky do přírody, z mého bytu v Praze, kde jsem už prostě nedokázala usnout. A taky spousta třezalky, meduňky, přírodních tobolek Persen forte a Melatonin. A už nikdy, fakt nikdy bych znovu neudělala tu blbost a nevzala si prášky na spaní, o kterých si myslím, že mě v kombinaci se všemi těmi paraleny a brufeny, kterými jsem se tehdy naládovala abych mohla vůbec fungovat, stály největší kus mého zdraví a které mi stejně absolutně nezabraly.

Mezi ty  nejdůležitější "léky" řadím i správnou stravu. Což je trochu zapeklité označení, protože která strava je ta správná? Podle mě každá, při které naplno posloucháme svoje tělo. A tak ho poslouchám a když si o něco řekne, prostě mu to dám. Začala jsem zase jíst maso, které jsem za poslední rok téměř vypustila. A už dost dobře nedokážu nakoupit v supermarketu, protože mám pocit, že tam toho k jídlu prostě moc není. K tomuhle tématu bych se však rozepsala víc někdy jindy.

A poslední "lék", který mám je - Nikdy, ale fakt nikdy se nevzdávat. A věřit, že ta síla a moc se uzdravit tam uvnitř prostě JE, jen je bohužel momentálně třeba počkat, dokud se opět neprobudí.


Západ versus východ 


I po překonání toho nejhoršího však přišly chvíle, kdy jsem stále měla pocit, že potřebuju něčí pomoc a tak jsem se poohlížela po alternativách. Zkusila jsem čínskou celostní medicínu, se kterou svým způsobem souzním, ale  přístup (spíš oné konkrétní kliniky než přímo čínské medicíny, kterou bych tímto nerada zavrhovala) mi nepřišel až tak "celostní" a odborný.

A tak jsem se opět rozhodla, že se budu léčit sama. Začala jsem se nořit do ajurvédu, která mi byla vždycky blízká. Chvíli jsem přemýšlela že touhle cestou půjdu pod dohledem zkušenějšího ajurvédského lékaře, ale zase jsem tak dlouho přemýšlela, komu se svěřit, až se mi udělalo líp a já si řekla, že to přece jenom zvládnu sama.

Když jsem však pár dní zpátky vypadla ze svého režimu a proležela v blbých stavech několik dní, začala jsem zase hledat pomoc. Řekla jsem si, že se chci už vážně uzdravit, že tenhle stav mě nebaví a že asi potřebuju někoho, kdo na mě bude dohlížet. Chci někoho, kdo mě usměrní v mých nadšených stavech, které mám vždycky když je mi chvíli líp a pomůže mi nastolit harmonii na těle i na duši. Někoho, kdo mi pomůže vyrovnat mé návaly energie s návaly absolutního vyčerpání. Někoho, kdo neléčí, ale uzdravuje a nebude mi cpát zbytečné léky. A takového člověka znám jen jednoho.


Uzdravit se srdcem


Stejně si nakonec myslím, že jediná opravdova cesta k uzdravení je ta, ve kterou my sami věříme. Takže ať už nesnesete léky stejně jako já nebo je pro vás naopak ta racionálně založená západní medicína jedinou rozumnou volbou, důležité je vždy zvolit to, co je nám samotným blízké, s čím souzníme. I já si už konečně uvědomila, že nemá cenu lidem vnucovat to, že léky jsou svinstvo a že nemoc je jenom v jejich hlavě. Že si na všechno, všecičko v těch našich životech zkrátka musíme přijít sami.

Přeju sobě i všem marodům tohoto světa jediné. Abychom jednou provždy našli tam uvnitř sebe tu kouzelnou formulku a cestu, jak se dostat ze všech našich těžkostí. Abychom si pak už mohli po většinu svého života pomoct pokud možno sami. A abychom tu svou nemoc (ať už těla nebo duše) opět dokázali proměnit zpátky na MOC. A především, abychom sami sebe nikdy příliš nelitovali a uvědomili si, že pokud cítíme, znamená to, že ještě skutečně žijem.

Křehkost křišťálu není jeho slabostí, ale krásou.


S láskou k nemoci i k uzdravení, R. ♥

pátek 23. února 2018

Když se sny plní až příliš rychle

Když se sny plní až příliš rychle, může se to zdát jako výhra. Ale ona ta nadměrná rychlost není dobrá ani u těch nejlepších věcí v životě. Když se sny plní až příliš rychle, může se vám stát, že to zkrátka tak úplně v klidu neustojíte. 

A tak jsem se na chvíli vypnula. Ve virtuálním světe, ale i v tom skutečném.

Prožila jsem si takové "hustší období", které jsem si potřebovala sama v sobě zpracovat a dopřát čas své duši i tělu, které si s sebou táhlo únavu několika posledních měsíců, se trochu vzpamatovat.

Nevím, jestli můžu ve svých ani ne 31 letech mluvit o nějaké "duševní transformaci".Vlastně sama zatím nedokážu správně popsat to, co cítím. Zkrátka "jen" cítím změnu. Tam uvnitř. 

JAKO BYCH SE DOSLOVA PROBUDILA DO ŽIVOTA A POPRVÉ ZA TY ROKY KOUKALA NA SVĚT OPRAVDU PLNĚ OTEVŘENÝMA OČIMA.



Vím, že to zní trochu bláznivě. Ale ono to opravdu bláznivé je. Vnímat svět tak intenzivně a naplno, jako jsem ho nikdy nevnímala (snad možná někdy v dětství) a na druhou stranu se prodírat temnotami vlastní duše, to je občas stav čirého bláznovství:)

Začalo to tím...no to je blbost. Protože celé to vlastně začalo mým přistěhováním do Prahy. A to bych musela začít povídat celý příběh od začátku. No pane jo, co já tady za těch 10 měsíců stihla všechno provést! 

Rozejít se s přítelem po 10 letech (což už je skoro jako rozvod), najít si práci v úplně jiném oboru, najít si (nechat si spadnout do klína) nového přítele, nechat se vyhodit z práce, odjet s novým přítelem po 2 týdnech známosti na společný roadtrip, nechat se vyhodit z bytu, přestěhovat se, odjet si do Španělska, na pár měsíců se sama v sobě ztratit (a málem ztratit i toho přítele), najít se, najít si (nebo si spíš nechat spadnout do klína) vysněné bydlení, nastěhovat se do něj s tím nejlepším klukem na světě, téměř se zhroutit, seknout s další prací a rozhodnout se odejít nadobro na volnou nohu...

To bylo zkrátka trochu moc věcí i na mě.

Už měsíc si proto ordinuju co největší klid a pohodu i když ty kačky se pořád vydělávat musí (tím spíš, když už musíte spoléhat jen sami na sebe) a ten rozjetý lektorský kurz jógy taky na nikoho nečeká...A tak se jede (po-ma-lu!) dál.

Ale jak jsem zjistila, ty nejlepší věci stejně padají člověku do klína samy (když se správně a hlavně sám na sebe naladí). Snažím se proto většinu času prostě jen ladit a co nejvíc Být. Skoro rok žiju tímhle stylem a nemíním to už dělat jinak. Kdybych mu chtěla dát nějaký cool pracovní název, pojmenuju ho třeba FLOW- LIFESTYLE :) Je plný překvapení, nemám v něm žádný plán (jen hromadu snů), věřím a nechávám to všechno tak trochu (dost) na tom Vesmíru. Protože on ví beztak nejlíp, a kolikrát i líp než my sami,co je pro nás nejlepší.

A NA VLASTNÍ KŮŽI SE POŘÁD ZNOVU PŘESVĚDČUJU, ŽE KDYŽ SE ČLOVĚK PŘESTANE POŘÁD TAK STRAŠNĚ BÁT A ZAČNE OPRAVDU ŽÍT BEZ POJISTEK PROTI RADOSTI NEBO STRACHU BEZ ULPÍVÁNÍ NA LIDECH, MÍSTECH, VĚCECH NEBO PENĚZÍCH, ZKRÁTKA BEZ LIMITŮ, KTERÉ JSOU STEJNĚ VŽDYCKY JEN V NAŠÍ HLAVĚ (a nebudu psát, že beze strachu, protože i já se často bojím!), PAK SE ZAČNOU DÍT POMALU "ZÁZRAKY". ZA TO UŽ DNESKA MŮŽU PŘÍSAHAT NA HOLÝ PUPEK. NO FAKT!

A i když jsem si za poslední rok sáhla několikrát (dvakrát) na své dno a pořád mám trochu strach z těch všech "výšek" i "nížek", které jsem cestou sem ochutnala, musím říct jediné.

Život je fakt bezva jízda! 

A dno tou nejlepší odrazovou plochou. Tak ať už zrovna padáte nebo stoupáte, (u)žijte si to!


pátek 15. prosince 2017

Cibulová marmeláda s tymiánem a portským vínem


Cibulová marmeláda (nebo cibulové "čatní") je dobrota, se kterou se však spoustě lidem nechce tzv. patlat. Ono nakrájet tak velké množství cibule totiž není úplně snová činnost. Navíc se marmeláda dost dlouho vaří a stát u hrnce takovou dobu se taky hned tak někomu nechce.

Když však překonáte tyhle dvě nástrahy, jedná se o hrozně jednoduchý recept. 

Díky tomu, že jde o dost "žhavé" zboží, můžete porcí vychytané cibulové marmelády udělat nevídanou radost. Marmeláda je skvělý jedlý dárek, který stihnete teď před Vánoci i na poslední chvíli. A navíc (na rozdíl od většiny home made dárků),  potěší i chlapy. Je totiž ideální jako příloha k jakémukoliv masu. Pokud si nevíte rady s dárkem pro tátu, dědu, bráchu nebo kámoše, není nic lepšího než k marmeládě přihodit (ideálně domácí) paštiku a gastro dárek je na světě.

Marmeládu jsem vařila po dlouhé době a jelikož jsem ztratila původní recept, vařila jsem první várku podle Kitchenette. Marmeláda mi chutnala, ale bylo v ní na můj vkus až příliš portského vína i vinného octu. I když jsem ji vařila velmi dlouho, v závěru byla stále tekutější, než bych si přála. V druhé várce jsem si tedy upravila poměry, všechno pečlivě zvážila a zaznamenala a vytvořila recept podle svého gusta a chuťových buněk.


Recept (na cca 1300 g hotové marmelády): 

- 2 kg červené cibule
- 10 lžic třtinového cukru
- 8 snítek tymiánu
- 2 lžičky himalájské soli
- 1 lžička pepře
- 5 stroužků česneku
- 300 g portského vína
- 80 g vinného octa
- 5 lžic olivového oleje na smažení (Pomace)

Cibuli nakrájíme na kolečka o šířce asi 5mm. Do hrnce nalijeme olivový olej, vložíme cibuli a osmažíme ze všech stran (při tomto množství to trvá asi 15 minut). Cibuli zasypeme cukrem, přidáme koření a necháme na mírném ohni zkaramelizovat. Poctivě mícháme, jelikož v této fázi se má marmeláda tendenci připalovat. Opékáme dalších 15 minut. Marmeláda krásně zhoustne a ztmavne. 

Nakonec přilijeme portské víno, vinný ocet a vaříme dalších 20 - 30 minut. Pomalé a dlouhé vaření je právě to, co povznese obyčejnou cibuli do chuťového nebe. Avšak cibule by měla zůstat ve finále vždy na skus a neměla by vám změknout do úplného blátíčka. 

Ještě horkou marmeládu nalijeme do čistých a vyvařených skleniček, překlopíme vrškem dolů a necháme zcela vychladnout. Takhle připravená marmeláda vydrží asi 2 měsíce. Pokud budeme chtít spotřební dobu natáhnout, můžeme skleničky ještě poctivě zavařit. 
---

Já si marmeládu mažu nejraději na opečený chleba nebo s ní plním slané quiche. A pokud chcete vyrábět ty nejlepší hamburgery, neměli byste je při plnění ochutit právě o tuhle marmeládu (nebo čatní, chcete-li...). Výborná je i k sýrům a zamíchat ji můžete klidně i do těstovin a vytvořit tak super rychlý oběd. O její využití ve vaší kuchyni se zkrátka vůbec nestrachuju.

sobota 2. prosince 2017

Únava materiálu aneb jak se žije lesním vílám v Praze


To jsem tak chtěla do Vánoc vymyslet nový design svých lapačů snů, spoustu jich stihnout vytvořit, vymyslet a spustit nový web a otevřít si eshop. Protože kdy taky jindy než před Vánoci? Ale zjistila jsem, že je to aktuálně nad moje síly. Upřímně, jsem už od začátku podzimu hrozně unavená. A ta únava nemizí, spíš se pořád stupňuje. Vždycky se na chvilku vyvezu nahoru, ale pak zase spadnu, ještě o kousek níž. Pořád si říkám, že teď už to bude dobrý, že už je to pryč. Ale není...  

Jsem unavená z Prahy. Z toho množství (často divných) lidí tady. Ze všech těch změn, kterými jsem si letos prošla. Z podzimu. Z místa kde teď bydlím a které mi sice ničím až tak nevadí, ale prostě mě tu nic neinspiruje a nenabíjí. A už nemůžu. Ležím aktuálně nemocná v posteli, s knedlíkem v krku a bolavými zády. To jsou asi moje citlivé části těla, které to odnesou vždycky když nejsem v pohodě. 

Nechci si tu stěžovat a fňukat. Chci být jen upřímná a sdílet všechnu svou pravdu, nejen její hezkou část. A prostě dát vědět, že všichni jsme občas down. 

Mě to sice nikdy nevydrží příliš dlouho, protože jsem ten typ, co žije v extrémech. Lítám si nahoru a dolů, což je často dost vysilující, ale naštěstí i z té depky vyskočím zase rychle vzhůru. Takže se o mě nemusíte bát, zítra budu pravděpodobně (zas na chvíli) nadšená a plná optimismu. 


Jen jsem teď z dlouhodobého hlediska už fakt hodně, hodně unavená. 


Chybí mi slunce. Chybí mi světlo. Chybí mi příroda. A hlavně mi chybí KLID. Praha mě vysává a bere mi teď víc, než dává. Možná nejsem na život ve velkém městě stavěná. Vlastně vím, že je mi líp v lese, v přírodě, na vesnici... Tam jsem nejvíc sama sebou.

Jenomže když já miluju i to město. Především pak jejich historické části (zdravím do milovaných Vinohrad), ze kterých dokážu čerpat energii stejně jako z přírody. Město mi dává svobodu pohybu a toho, že si můžu vybrat. Kde budu cvičit, s kým se budu vídat, kam půjdu... A ty možnosti jsou nekonečné. Jen tu dlouhodobě nepřežiju, pokud si pravidelně a o to víc nedobíjím baterky.

Když jsem se přestěhovala z lesa do Prahy, byla jsem vlastně taky unavená. Štval mě klid lesa, protože už ho na mě bylo moc. Štval mě můj život, který se nikam neposouval a především jsem štvala sama sebe. První týdny v Praze jsem si tak doslova užívala toho tepajícího, všudepřítomného života. Díky němu jsem se znovu zamilovala do samoty. Přestala pro mě být tíživou a naopak jsem jí začala opět vyhledávat.

Když jsem v lese, vyhledávám lidi, akce a trochu toho vzruchu. Když jsem ve městě, hledám klid a nejradši ze všeho jsem sama. K životu zkrátka potřebuju harmonii a musím neustálé vyvažovat všechny svoje já. Tu introvertku, které někdy dělá i problém promluvit na člověka s tou extrovertku, která tančí a skáče uprostřed davu nebo si vylívá srdíčko na potkání cizím lidem či na sociálních sítích:)

A přitom bych si někdy přála být prostě jenom o trochu víc normální. Jednodušší. Být ten inťouš, co si zaleze do lesa nebo extrovertní blázen, co vymetá jednu akci za druhou a nemusí řešit nějaký svůj vnitřní svět. 

Někdy jsem zkráka sama ze sebe unavená. Občas mě už nebaví hledat, kdo jsem, co potřebuju k životu a co mě dělá šťastnou. Někdy bych se s chutí jen šoupla do nějaké té škatulky a měla od sebe konečně na chvíli pokoj.



Každopádně, Praha je moje velká učitelka a já ji nechci hanit. Není dobrá ani špatná. Je velká. A je na člověku, co si z ní vybere. To ona mě učí každý den vystupovat z komfortní zóny, dává mi zkušenosti a dělá mě silnější. Nechci z ní utéct, protože to nechci vzdát. A říkám si, že čím větší učitel, tím větší lekce. Jen je můj "pražský výběr" aktuálně  trochu nešťastný a já v něm neumím najít dost klidu, abych tu džungli zvládla. Teď mě vyšťaví i jízda přeplněnou tramvají a blížící se Vánoce tomu taky nepřidávají.

Ale já to všecko zvládnu. Musím. Jen jsem se z toho potřebovala vypsat...

Tak zas čau a jestli si někdo taky potřebujete postěžovat (na Prahu, na blížící se Vánoce, na přehršel povinností, na konzumní společnost, na idioty v tramvajích..) tak jen do toho. Hejtování protentokrát povoleno:)

sobota 18. listopadu 2017

Jak jsem změnila svůj život

Tenhle článek bych chtěla věnovat všem, kteří mají pocit, že by ve svém životě měli něco změnit. 

Od té doby, co jsem (víc než před půl rokem) změnila radikálně svůj život, mám pořád tendenci napsat o tom na blog. Nějakým způsobem všem vysvětlit, proč jsem odešla z lesa do Prahy, proč jsem ukončila náš dlouholetý vztah s Kubou, vykašlala se na naše podnikání a změnila práci. Proč jsem změnila ve svém životě v podstatě vše, co se změnit dalo a proč je zkrátka "Madeinles" najednou "MadeinPraha" (i když určitě ne navždy).

A nepotřebuju to napsat kvůli ostatním, ale především kvůli sobě.



Pořád nám někdo omílá, že změna je život, ale my máme pocit, že je to jenom takové klišé. A když se v našem životě konečně objeví něco dobrého, máme tendenci se toho držet. Práce, partnera, místa pro život. Jenomže život je od slova živý a i ty nejlepší věci vyprchají když je nebudeme posouvat dál. A když něco neroste, začne to odumírat.

V tom mém životě toho začalo najednou odumírat hodně. Byla jsem zaseknutá ze všech stran a přesto si neuměla představit, že se někdy ještě něco změní. Cítila jsem, že nežiju tak, jak bych chtěla a necítila jsem se svobodná. Ale neviděla jsem cestu, jak z toho ven. A tak jsem v tom setrvávala, pro dobro všech. Hledala jsem vinu v sobě a snažila se najít abych už všem dala pokoj se svými vzdechy. Skoro jsem se smířila s tím, že můj život už bude vždycky vypadat nějak takhle.

Ale ta vnitřní nespokojenost tu není proto abychom ji umlčeli, ale naopak je ji třeba vyslyšet. Aneb jak ráda říkám:

Pokud se vám zdá, že byste měli ve svém životě, něco změnit, tak se vám to nezdá. 


Jednoduché jako facka:)

Kdy se nám něco nelíbí, vždycky to můžeme buď změnit nebo přijmout. Přijetí se zdá jednodušší, protože nevyžaduje žádnou vnější změnu, ten krok do neznáma, při kterém musíme překonat STRACH. Jenomže jak chceme přijmout věci, které se nám ani trochu nelíbí? Většinou je přijmeme jen tak na oko, ale uvnitř nás stejně dál sžírají a trápí. Doopravdy přijmout něco, s čím se neztotožňujeme, je těžké a vlastně si říkám, jestli bychom to vůbec měli dělat, protože tím jdeme sami proti sobě. A tak nakonec stejně nezbude, než si projít tou změnou.

Každá změna je těžká. A vždycky se zdá zpočátku téměř nemožná. Jenomže čím déle čekáme tím, těžší to pak je. Až se může stát, že si ve své hlavě vystavíme hradby s názvem "nejdeto" tak vysoko, že už je nikdy nepřelezeme.


Do Prahy jsem chtěla odejít jen já i když skvělé pracovní nabídky tady čekaly především na Kubu. Ten se nakonec rozhodl přidat jen proto, aby mě neztratil. Ale dřív než k tomu došlo, jsme se stejně rozešli a já tu zůstala sama. Bez rodiny, bez přátel, v novém bytě a v nové práci, které jsem nerozuměla.

Náš vztah neskončil jen proto, že se neposouval, ale především proto, že jsme (a vždycky byli) každý úplně jiný. A jak jsme vedle sebe dospívali, ta rozdílnost mezi námi se ještě prohloubila. 

Kdybych byla tehdy pozornější, došlo by mi, že už od samého začátku nám šlo spolu všechno těžko. Často jsme bojovali proti všemu a všem, ale nejčastěji jsme bojovali proti sobě navzájem. Museli jsme jeden pro druhého dělat fůru kompromisů a já myslela, že jsou důkazem naší velké lásky a nutností abychom spolu mohli být i přesto, že jsme tak rozdílní. A to, že se tolik lišíme, je zase důvodem, proč se máme tolik rádi. Myslela jsem, že protiklady se zkrátka přitahují a že díky tomu můžeme mít tak intenzivní vztah i po letech společného soužití. Že je to takhle zkrátka dobře. Velká láska navzdory všemu a všem. Romantická představa, která mě držela víc než 10 let.

I když nás náš vztah často vyčerpával, nakonec jsme se naučili v něm žít. A časem jsme spolu už ani tolik nebojovali, protože jsem se uzavřeli v našem malém, společném lesním světě. O to těžší bylo, když jsem se v něm začala dusit a chtěla ven.

Teď už naopak vím, že pro lásku se trpět nemusí. Že láska nezavazuje, ale naopak dává svobodu a otevírá prostor mezi dvěma lidmi. 

To strach a závislost bolí a vězní.

Rozhodla jsem se takhle žít a téměř hned potkala člověka, který mi tohle všechno potvrdil. A láska najednou přestala být drama. Je spíš jako přístav, neuvěřitelně klidná a přitom vůbec ne nudná jako jsem se vždycky obávala. 

Budhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat a kolena podmalovat, tak to není TO ono. Když poznáš svou spřízněnou duši, CÍTÍŠ KLID. 


Neřekla bych to líp...


Co teď prožívám, je mi odměnou za všechnu tu bolest. Za ty noci, kdy jsem se budila sama uprostřed cizího města, v pokoji s nekonečně vysokými stropy a myslela si, že si vyzvracím ven všechny vnitřnosti. Za ty dny, kdy jsem si sama dokola neustále vyčítala, co všechno ničím a kolik lidí jsem tím zklamala. Za to, že jsem se rozhodla opustit někoho i přesto, že jsem ho pořád hrozně milovala. A že to bylo ku.va těžké, protože v takové chvíli na sobě nenesete jenom svou bolest, ale i bolest toho druhého. A zároveň víte, že to vy jste původce všeho "zla". A pak ráno musela vstát a normálně fungovat. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Protože jsem na to vůbec poprvé v životě byla úplně sama.

Změny vždycky bolí. A některé změny umí bolet opravdu hodně. Ale (chce se mi teď říct), že když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. Vždycky. Protože nějaké změny děláme (a měli bychom dělat), celý život. 

Dobrá zpráva je, že na konci vždycky čeká sladká odměna. Přímouměrná té bolesti, kterou jsme si museli projít. 

To slibuju, a teď už i vím ♥