neděle 26. března 2017

30

Včera mi bylo 30. 

Koukala jsem dnes ráno do zrcadla a snažila se v něm najít tu třicetiletou ženu. Ale nešlo mi to. Nejde o vrásky, které se mi zatím vyhýbají ani o zázračnou funkci mého telefonu, který dokáže vyfotit mou tvář hladší než ve skutečnosti je. Jde o to, že tam uvnitř je mi zkrátka mnohem míň...

Přiznávám, že od nového roku mám depku. Od ledna se trápím tím, co bych vzhledem ke svému věku měla. Měla, ale necítím. Tím, co mi předsouvají ostatní. Tím, že už mi bude těch dospěláckých třicet a že to fakt už přestává být sranda. Ale dnes ráno mám pocit, že ten tří měsíční tlak konečně opadl. 


Uvědomuju si, že každý z nás stárne různě rychle. A čím jsme pak starší, tím jsou ty rozdíly mezi námi větší. Až nakonec se náš věk stane opravdu jen bezvýznamným číslem sloužící pouze k základní orientaci... 

Tlak společnosti na to, co by člověk měl v jakém věku dělat je velký. A vím, že se bude vzhledem k mému věku vlastně už jen zvětšovat. Cítím všechny ty strachy ostatních lidí, které na mě přehazují a uvědomuju si, že z toho nejsem venku. Že budu muset nejspíš ještě nějakou dobu bojovat. S ostatními, ale hlavně sama se sebou. Ale dnes ráno jsem cítila vnitřní klid. Sebepřijetí...

A mám chuť říct všem rejpalům "No a co že je mi třicet, vypadám na dvacet tak mi polibte prdel" :)


Je to až směšné, jak se pořád něčeho obáváme a bojíme. Strach z budoucnosti nás někdy přímo paralyzuje, ale když samotná věc nastane, nikdy to není tak hrozné. Vlastně to často není hrozné vůbec. Jako ta moje třicítka. 

Jenomže často stačí pár blbých poznámek, krutá převaha omiminovaných kamarádek všude kolem a člověk hned začne pochybovat, obávat se a strachovat.


Nechci (zatím) děti. Ani svatbu, manžela neboj jakékoliv jiné závazky. Prostě si to aktuálně ani trochu neumím představit. Děti jsou boží. Miluju je. Baví mě je pozorovat stejně jako mě baví pozorovat štěňata, kůzlata, jehňata nebo koťata. Jsou bezprostřední, hravé, žijou v přítomnosti. Jsou napojené... Ale připadám si stále víc jako jedna z nich než někdo, kdo by se o ně měl starat. Jsem většinou ráda, že se dokážu postarat sama o sebe.

Až to jednou přijde, vím, že to zvládnu. Nic jiného mi ani nezbyde. Ale nechci podléhat tomu strachu, že to moje "jednou" už může být pozdě. Chci si k tomu dospět. A pokud to bude později než moje tělo dovolí, budu to muset přijmout. Pořád je na světě dost dětí, které je možné milovat. 

Vím, že třicet není vlastně ještě žádný věk. Že jsem ještě "mladá koza". Ale ten tlak, ten může přijít kdykoliv. 

A chci jen říct, že pokud je třeba někdo, kdo se té třicítky obával stejně jako já, že se vlastně zas tolik nestane. Že to není nakonec vůbec tak hrozný :)

čtvrtek 16. února 2017

U jezera

Psát o letní dovolené v létě je nuda. Lepší je vytáhnout ji v zimě. To si člověk alespoň letními obrázky navodí zpátky trochu té dovolenkové atmosféry. A tepla. A nebo je to prostě jen nenápadná výmluva líného blogera...

Byla půlka června a bylo to nějak takhle. "Kubóó, pojeďme někam...vždyť už skoro nikam nejezdíme...mhmm...pořád jenom pracuješ...hmm..."Jenomže já chtěla do tepla a on zase do hor. Respektive, jemu se nechtělo nikam. Jako vždycky. Nakonec jsem si přece jen vydupala svoje a na poslední chvíli jsme zvolili kompromis. Lago di Garda. Jezero tak velké, že plnohodnotně nahradí moře obklopené kolem dokola horami. A vlk se zas jednou nažral...

Jelikož jsme se však rozhodli na poslední chvíli a jsme cestovatelé amatéři, vyrazili jsme přesně v době, kdy je u jezera narváno úplně nejvíc. Srpen je totiž období, kdy Italům začíná "celozávodní" dovolená. Jako většinu našich cest, i tuhle jsme pojali "roadtripově". Cestou tam jsme se zastavili na jeden den v Rakousku a zpátky to vzali ještě přes Veronu a německé Bodamsee. Tam nám počasí vůbec nepřálo a tak jsme zajeli na květinový ostrov Mainau a do Kostnice.



















Na závěr přidávám i nějaké ty praktické tipy, kdybyste se chtěli k Lago di Gardo sami zajet podívat:

  • jeďte raději v červenci než srpnu. A nebo na konci června či začátku září, zkrátka mimo sezónu. My jeli naslepo jen s autem a stanem s tím, že místo v kempu seženeme vždycky. A i to se nakonec ukázalo jako velký problém. Lago di Gardo je hóódně oblíbená destinace celé Itálie (a nejen té), takže pokud se chcete vyhnout davům, srpen nebrat.
  • my se vydali na sever ostrova, jelikož tam jsou ty hory. Na jihu je zase tepleji, spousta zábavních parků a je to tam takové více turistické. Pro rodiny s dětmi ideální, ale pro nás už příliš "holywoodské" a načančané.
  • nejvíc se nám líbilo v Malcesine (což je údajně nejhezčí městečko ze všech) a v Rivě. Obě města jsou malebné a ideální na procházky. V Malcesine se nachází lanovka na horu Monte Baldo s božím výhledem. Z Rivy je to zas jen kousek do Arca, kde se nachází stejnojmenný hrad. K hradu vede hezká procházka doprovázena opět božím výhledem. 
  • naopak se nám moc nelíbilo v Limone. Spoustu průvodců Limone chválí a doporučuje, ale nám přišlo dost nudné. Je to jen taková nudle, kterou jenom projedete. Žádné hezké uličky k procházení a většina stánků a restaurací u pobřeží by potřebovala docela nutně rekonstrukci a hlavně tak trochu nakopnout vpřed. Připadali jsme si tam jak zamrzlí v 90. letech a moc nevěděli, co tam dělat.
  • na stanování "na divoko" u Lago di Garda zapomeňte. My v to trochu doufali. Říkali jsme si, že v nejhorším to zapíchneme někde u auta a čúús. Ale tohle u jezera fakt nehrozí. Zkrátka není kde a všude to hlídaj.
  • Lago di Garda je naše "nejbližší moře". Sice je to jezero, ale plně ho kompenzuje. Když pominu absenci slané vody (bez které se třeba já docela dobře obejdu), fakt nepoznáte, že nejste někde v zálivu. Vlny, "mořský vánek" i atmoška jako u moře, to všechno tu je!
Taky už se těšíte na léto? ♥

čtvrtek 19. ledna 2017

O mém muži


O mém Kubovi jsem toho ještě moc nenapsala. Možná je to tím, že jsem mu doteď nevymyslela žádnou blogovací přezdívku. Není to Pan Božský, Sir ani Holanďan. A ani nevím, jak bych mu měla říkat. Jediná přezdívka, která mě napadá je Autista. To mu ale neudělám.

Nebo je to možná můj pud sebezáchovy, který mi v tom brání. Kdyby se dozvěděl, že o něm píšu, nejspíš by mě nepochválil.

Žít s mým mužem totiž není vůbec jednoduché.
My dva jsme jako slunce a měsíc. Noc a den. Bob Marley a Marylin Monroe. Prostě černá a bílá.

 jsem ta co pořád něco ztrácí, chodí pozdě, mění každou chvíli svoje plány, práci nebo koníčky. Jsem věčný narušitel systému a moje nepředvídatelnost někdy děsí i mě samotnou.

ON je ten spolehlivý, na minutu přesný, závislák na systému. Jeho nejoblíbenější činnosti, místa a lidé jsou takový, které už zná. Někdy mi připadá, že se u něj objevují až autistické sklony.

Teď to vypadá, že z nás dvou jsem vlastně ten kazisvět já. Ale není to pravda. To já jsem se musela přizpůsobit. Protože mě se zkrátka přizpůsobit nedá.

Tak třeba:

  • V našem vztahu neexistuje místo pro změnu plánu. Když mě má vyzvednout v práci a mě mezitím napadne, že bychom mohli zajít ještě někam na jídlo, je už pozdě. Plán zněl jasně. Vyzvednout a pak domů. Pokud se mi přece jen podaří ho nakonec přemluvit, je třeba vytvořit ČASOVOU MEZERU, ve které to může vstřebat. 

  • Pokud spolu chceme sdílet jednu kostku másla, krabičku sýra nebo pomazánky, vždy se musí nabírat z jedné strany a postupovat pravidelně. Nůž se NIKDY nesmí do másla zapíchnout!


  • Když se řekne, že se z domu odchází v 5 tak je to prostě v 5. Ne v 5:05 nebo 5:10! A zkuste to dodržovat, když jste ženská.


  • Když mu nachystám jídlo ve kterém se knedlíky dotýkají z více než 30% omáčky, tak to prostě NESEŽERE. To už jsem se naštěstí naučila, takže tyhle faux-pax už u nás doma nehrozí.


  • Nikdy (opravdu NIKDY) se nemůžu přibližovat k jeho talíři, pokud je mi život milý. Po mě by totiž údajně dokázali jíst jenom neandrtálci. Nebo můj bratr.

  • Nerad cestuje. Pokud to není chata, na které už byl milionkrát. Cestování totiž přináší spoustu nepředvídatelných situací. Takže se po éře "stále tě opouštím" a éře "prostě nikam nejezdíme" teď učím cestovat sama.


  • Nerad chodí na jídlo do cizích podniků a restaurací. Nikdy totiž neví co přesně mu přinesou a jestli se náhodou nedejbože TY KNEDLÍKY NEBUDOU DOTÝKAT OMÁČKY ve větší než povolené míře.

  • Díky jeho posedlosti ohledně dělení jídla u nás zašpiníme dvojnásobné množství nádobí než je tomu v běžných domácnostech. Ideální kuchyně je pro něj pak ta japonská. Na MILIMETR přesná, precizní a oddělená do spousty mističek a talířků. Ale sushi si musím namáčet zvlášť ve své vlastní misce.

  • Jo, a úplně nejvíc nesnáší, když o něm píšu. Takže mám o něm ZAKÁZÁNO PSÁT.

Abych nebyla zlá, z těchto vlastností vyplývá taky spoustu dobrého. Nechtěli byste snad truhláře, který Vám vyrobí na milimetr přesný nábytek? Taky mi dokáže perfektně sbalit kufr na výlet nebo auto na dovolenou. Nikdy se neopozdí a co slíbí, to dodrží. Je na něj zkrátka spoleh. Taky mi většinou přenechá svoje jídlo (než aby se dělil). Já jsem tudíž za tu tlustou. A on je čím dál hubenější. Jo a je to on, kdo se o nás doma stará o ledničku. A taky o psa. A vlastně i o mě.

Jestli nechápete, jak spolu můžou dva lidi jako my existovat, tak ano. Je to sakra těžké. Za těch 10 společných let jsme se však navzájem naučili jeden na druhém respektovat spoustu věcí.

On si pomalu zvyká na mou nedochvilnost a na to, že mu ten nůž do másla občas zapíchnu. Rovněž se smiřuje s tím, že mě asi nikdy nebude schopen předvídat. I když je to údajně to jediné, po čem ještě touží.

Já se zase naučila připravovat společné jídlo tak, aby ho byl schopný konzumovat. A být připravena vypadnout z domu do pár minut. A hlavně NEVRAŽDIT.

neděle 8. ledna 2017

3 drinky pro zimní pohodu

Nejsem zrovna zimní typ. Miluju střídání ročních období, Vánoce, sníh, sáňkování a to všechno, co zima nabízí, ale stačilo by mi, kdyby trvala tak do Silvestra. Maximálně do konce ledna. Dny jsou nechutně krátké a člověku je prostě furt kosa!

Studené dny a dlouhé večery si tak snažím zpříjemňovat čím se dá. Nejlíp mi to jde doma u krbu, s knížkou a šálkem teplého moku. Tohle jsou 3 moje nejoblíbenější zimní drinky.


Tymiánovo-citrusový čaj se skořicí a badyánem


Tento čaj mi jednou udělala holčina z obsluhy v restauraci, kde jsem pracovala a od té doby ho miluju. Je to takový čaj na každý den. A zároveň fajn obměna, když nechcete pít pořád dokola čaj z pytlíku (nebo i ten sypaný).

Čerstvý tymián v zimě za okny asi nenajdete, ale můžete si koupit hezky jedno balení trhaného tymiánu v krabičce. Jeho výhodou je, že vydrží hrozně dlouho. Když si do krabičky navíc vložím navlhčený ubrousek, připadá mi, že je téměř nesmrtelný. Takhle uskladněný mi vydrží v lednici klidně i měsíc.

Tymián je navíc skvělý na trávení, pomáhá zbavovat tělo zadržených tekutin, léčí průdušky, kašel a nachlazení. V zimě jasná volba.

Na jeden pořádný hrnek (3dcl):
- 2 snítky tymiánu
- 1 plátek citrónu
- 1 plátek pomeranče
- 1 celou skořici
- 1 hvězdičku badyánu

Postup:
Všechno to naskládáme do hrnečku, zaliju horkou vodou a po 10 minutách začnu upíjet. Koření, citrusy i bylinky nechávám po celou dobu v hrnku. Čím déle se vše louhuje, tím líp to chutná. Nevyhýbám se ani tomu zalít si hrneček po vypití znovu a připravit si tzv. "druháka". 


Dháta masala (alisa yogi čaj alias chai latté)



Dháta je moje bezkonkurenčně nejoblíbenější zimní pitíčko. Ta kombinace koření, ta vůně! Normálně si nesladím ani čaj, ani kafe (které teda piju asi tak jednou za sto let). Ale Dhátu, tu zkrátka musím mít pěkně sladkou! Jinak to není vono. 

Dávám si ji i v kavárnách místo kafe a pokaždé když potřebuju povzbudit na duchu i na těle. Dokáže prokrvit a občas dokonce i přivodit stav mírné eufórie podobající se opilosti. A kdo by nechtěl být přiopilý a přitom moct stále řídit?


Dhátu připravuju už víc jak dva roky podle receptu Emky. Je to trochu vyvařování, ale takhle připravená Dháta stojí za to. Před nedávnem jsem si ji však zkusila z nedostatku času připravit i tak trochu "instantě" a musím říct, že ani to nebylo špatné. Takže pro dny, kdy není čas, se dá prostě zalít černý čaj a trocha Dháta koření horkou vodou přímo do hrnečku a po vylouhování jednoduše dolít mlíkem. 


Jedinné, co bych nedoporučovala, jsou takové ty instatní chai latté směsi. Ty s pravou Dhátou už společného příliš nemají.

Na 1 Dháty:
- 750 ml vody
- 250 ml plnotučného mléka (s kravským chutná prostě nejlíp, ale klidně použijte i rostlinné)
- 2 lžíce černého čaje (nejlépe silný indický Assam)
- 2-3 lžíce třtinového cukru
- 1 lžička Dháta koření

Na Dháta koření:
- 1 lžičku mleté skořice
- 1,5 lžičky mletého kardamomu
- 1 lžičku mletého hřebíčku
- 1,5 lžičky sušeného zázvoru
- 1/3 lžičky bílého pepře

Postup:
Vodu naliju do kastrůlku s kořením a přivedu k varu. Přidám čaj, povařím 2 minuty a dalších 10 nechám louhovat. Nakonec přiliju mlíko, přisypu cukr a opět přivedu k varu. V závěru to celé přecedím, hodím do termosky a popíjím po malých šálcích. Dháta je totiž nejlepší úplně co nejvíc horká!


Kurkumové mléko (alias zlaté mléko)




No upřímně, na chuť tohoto nápoje si stále zvykám. Nepiju ho dlouho a je to nápoj... ehm řekněme, dost specifický. Kurkumové mléko je však děsně zdraví prospěšné a tak se mu neustále snažím dávat šanci. 

Jako ono to není špatné. Jen je to zkrátka hodně žluté, hodně pálivé (po pepři) a lehce mastné (po kokosovém oleji). Což každý nemusí rozdýchat. Ale když překonáte tyto charakteristické vlastnosti, které kurkumové mléko doprovází, je to vlastně moc dobrý! No fakt.

Jestli jste o kurkumovém mléku ještě neslyšeli tak vězte, že se jedná o nápoj, který Vám údajně může změnit život. Kurkumin, látka, která se nachází v kurkumě je totiž silným protizánětlivým, protirakovninným a antioxidačním zázrakem. Ve spojení s tukem a pepřem se pak uvolňuje víc jak 150 léčebných účinků kurkuminu, které Vám vyléčí skoro vše od zvýšeného cholesterolu až po rakovinu. Nevěříte? Nejlepší bude to prostě vyzkoušet...
Více o léčivých účincích kurkumy se dočtete třeba tu.

Na jeden hrnek (250ml):
- 250 ml mléka (v tomto případě používám rostlinné)
- 1/4 lžičky kokosového oleje
- 1 lžička (nebo víc, podle chuti...) javorového sirupu (medu, agáve, cukru...)
- 1 malá lžička kurkumového prášku

Na kurkumový prášek:
- 4 lžičky mleté kurkumy
- 1/2 lžičky mleté skořice
- 1/2 lžičky mletého zázvoru
- 1/4 lžičky mleté vanilky 
- 1 lžička mletého pepře

Postup:
Mlíko prostě ohřejte v hrnečku a do horkého mléka přidejte kurkumový prášek, kokosový olej a podle chuti doslaďte tím, co máte nejraději. Já sladím převážně javorovým sirupem. A na zdraví!


A co pijete v zimě Vy? ♥

pondělí 26. prosince 2016

Vánoce



Tak nějak nevím, co k těm letošním Vánocům vlastně napsat. Opět jsme vytáhli náš dřevěný strom a já letos chvíli bojovala s tím, že už mi možná docela chybí jehličí a všechna ta zeleň a vůně kolem. Nakonec jsem natrhala pár větviček do vázy a celkem si tu jehličnatou absenci vykompenzovala. Za ten ušetřený vánoční stromek to myslím pořád stojí. Pekla jsem opět vánočku a docela se povedla (i když jsem měla vážné pochyby). Po tisící letech jsem si nalakovala nehty (na fotce jsou těsně před), všechno se nakonec stihlo a co se nestihlo, to jsme neřešili. 

Miluju ty naše Vánoce ve dvou a už si ani nedovedu představit, že by to bylo jinak. Rodinu objíždíme na první i druhý svátek, ale Štědrý den, ten je jen náš. Užíváme si ten klid a pohodu a jeden druhého. Ráno se děsně dlouho válíme, snídáme někdy před jedenáctou, koukáme spolu na pohádky, dobalujeme dárky nebo dolaďujeme jiné drobnosti. Odpoledne jsme šli nasbírat jmelí, provětrali Joeyho i sebe a večer dostali takový hlad, že jsme tentokrát nestihli ani slavnostně nazdobit štědrovečerní tabuli. Ale bylo to všecko takové fajn, spontánní a prostě naše. Nejsme příliš dárkoví. Nepřijde nám to úplně důležité a překvapujeme se spíš drobnostmi. Ale já letos dostala opravdu krásný japonský servis a Bůh ví, že jsem takový chtěla už pěkně dlouho. 
















Mám pocit, že každé společné Vánoce si užíváme o kousek víc než ty předchozí. Chvíli nám trvalo, než jsme se vánočně sžili. Než jsem já přestala trvat na své vnitřní představě toho, jak by měly věci vypadat a než se Kuba naučil mít Vánoce alespoň trochu rád. Podařilo se mi z toho "nesnášímvánoce" Grinche udělat docela snesitelnou verzi muže, který se už dokonce nechá vyfotit i před vánočním stromečkem. Jsem na sebe něj docela pyšná :)


A jaké byly letos ty Vaše? ♥