čtvrtek 15. června 2017

Smutek


Ne každý den si chceme pamatovat. Některé dny bychom vlastně mnohem raději vymazali. Někdy to můžou být i celé týdny. Mám pocit, že čím větší štěstí prožijeme, tím větší následný propad nám hrozí. Je to jako kocovina. A kocovina po 10 letech je sakra nepříjemná. Přesto mi přijde důležité tyhle dny zachytit. Přiznat (si) je. Snad proto, abych mohla jít dál.

Sedím v metru a cítím na sobě pohledy svých spolucestujících. Koukají na moje slzy, které mi stékají po tvářích. Netroufám si zvednou hlavu abych se podívala, zda a jak moc se skutečně dívají. I když jsem se snažila ze všech sil, tentokrát jsem to nezvládla. Je mi neskutečně trapně. Stydím se v tu chvíli snad nejvíc, jak jsem se jen kdy ve svém životě styděla. Jako bych konala něco opravdu ošklivého. Obtěžovat cizí lidi svým slzami mi v tu chvíli přijde naprosto trestuhodné. Skoro čekám, kdy se vynoří revizor a dá mi pokut. Slečno, tady brečet nemůžete. Máte to za 800.

Cítím v sobě spoustu lásky, kterou nemám komu dát. Chtěla bych milovat alespoň blízké lidi kolem mě. Svého psa. Ale nikdo tu není. Nikdo opravdu skutečný a trvalý. Potkávám tolik nových lidí a je to skvělé. Je to něco, co mi v mém předešlém životě opravdu chybělo. Stejně jako spoustu dalších věcí. Je to však daň za to, že vedle sebe už nemám člověka, kterého bych mohla bezmezně milovat a vybrečet se mu na rameni. 

Jsem tu jen já se svým smutkem a nevím, co si s ním počít. Nemůžu ho odložit, nemůžu ho delegovat. Nezbývá, než si ho prožít. Jediné co můžu, je hodit ho na papír. Bolest je údajně jako dezinfekce. Vyplavuje z těla rány. Léčí. Nechávám ji tedy konat své dílo. Budu ten nejzdravější člověk na světě.

Nevím, za jak dlouho to opět přejde, ale vím, že se to může stejně rychle kdykoliv vrátit zpátky. Nečekaně a bez předešlého varování. A to mě děsí. Může mě zase zastihnout nepřipravenou a všichni spolucestující si budou moct znovu prohlížet moje slzy.

Nasazuju si tmavé brýle a je mi jedno jak trapně to v tu chvíli vypadá. Počítám sekundy, než budu moct vypadnout z toho pitomého metra a rozběhnout se pryč ode všech těch lidí, kteří museli být nedobrovolně a bez svolení svědky mého smutku. Mám potřebu se všem nějak omluvit než zmizím.

V běhu je mi o něco lépe ale stejně vnímám jako nekonečno každý krok, který musím ještě udělat než budu "doma". Když překročím práh svého pokoje, neskutečně se mi uleví. Konečně můžu brečet. Jak málo mi teď stačí "ke štěstí".

Nikdy v životě jsem tak silně necítila, že našim posláním na tomto světě je milovat. Nic jiného mi totiž aktuálně nedává smysl. Přesto jsme se rozhodli rozejít, i když láska byla to jediné, co nám nikdy nescházelo. 

Hloupá holka co chtěla mít všechno a nakonec nemá nic...

7 komentářů:

  1. Radko, to je mi líto, ale z toho, co jsi psala to vypadalo, že to tak dopadne. Co na to říct, vždycky je to těžké. Chce to čas a zase bude dobře...

    OdpovědětVymazat
  2. Bude zase dobře a mezitím je dobrý se z toho vypisovat!

    OdpovědětVymazat
  3. Mrzí mě, čím procházíš, musí to bolet strašně.. Jestli jezdíš metrem (tzn. jsi v Praze) a chtěla bys na roztypovací/vypovídávací/proplakané kafe, jsem tu.

    OdpovědětVymazat
  4. Radko,myslím,že to co popisuješ je naprosto normální!Přece nemůžeš jen tak 10 let vztahu a další roky zivota v přírodě jen tak zapomenout a být hned v pohodě sama v Praze!Je potřeba si to odzit.Pekne,se vším všudy a smutek vyplavit a jednoho dne už zase budeš mít místo slz na tváři úsměv a potkáš u tu lásku:-) Držím palce!

    OdpovědětVymazat
  5. Ráda čtu Váš blog a asi poprvé sem píšu. Prošla jsem nečím podobným a chápu, jak Vám je. 10 let jsem se snažila, aby náš vztah fungoval... a on dost dlouho fungoval. Pak se to rozbilo a já se odstěhovala a ještě chvíli se snažila, bez úspěchu. To je život. Taky jsem brečela v MHD, když to na mne přišlo, a připadala si divně. Od té doby jsem si pořídila ještě jednoho muže, kvůli kterému jsem si zabrečela... Tak hledám dál a pořád to beru, že "život je dort, muži jsou jen šlehačka". Snad je to pochopitelné. Hodně štěstí! Tereza

    OdpovědětVymazat
  6. Radka, je mi ľúto,že si smutná. S milovaným človekom si prežila kus života, vytvorila si si s ním domov. Bolí to a slzy sú reakciou na bolesť, ktorú prežívaš. Plakaj, koľko potrebuješ. Dala si do vzťahu maximum. Ale i poďakuj za to, čo ste spolu prežili. Verím v šťastné príbehy a určite aj na teba niekto čaká. Niekto, kto ťa nenechá plakať.

    OdpovědětVymazat
  7. Radusko, to me mrzi. No jestli Te to uklidni, obcas i ja nosim cerne bryle v metru....a ani nepremyslim nad temi ostatnimi, vetsinou jsem pohrouzena do sebe a je mi jedno, kdo si co mysli. Stejne muj zivot nest nemuzou. A taky uz jsem videla par lidi dost zoufalych....... Neni to vubec lehke ukoncovat jednu eru. A tezko Ti ted pomohou slova jakoze kdyz neco konci neco noveho muze zacit.....Jednou se urcite vyjasni, takhle destivo a zatazeno nebude porad-jen ten smutek zvladnout je holt nekdy narocne. Moc se opatruj! Verim, ze to bude dobre. Mozna ted mas pocit, ze nemas nic..., ale neni to tak. Drz se!

    OdpovědětVymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥