sobota 18. listopadu 2017

Jak jsem změnila svůj život

Tenhle článek bych chtěla věnovat všem, kteří mají pocit, že by ve svém životě měli něco změnit. 

Od té doby, co jsem (víc než před půl rokem) změnila radikálně svůj život, mám pořád tendenci napsat o tom na blog. Nějakým způsobem všem vysvětlit, proč jsem odešla z lesa do Prahy, proč jsem ukončila náš dlouholetý vztah s Kubou, vykašlala se na naše podnikání a změnila práci. Proč jsem změnila ve svém životě v podstatě vše, co se změnit dalo a proč je zkrátka "Madeinles" najednou "MadeinPraha" (i když určitě ne navždy).

A nepotřebuju to napsat kvůli ostatním, ale především kvůli sobě.



Pořád nám někdo omílá, že změna je život, ale my máme pocit, že je to jenom takové klišé. A když se v našem životě konečně objeví něco dobrého, máme tendenci se toho držet. Práce, partnera, místa pro život. Jenomže život je od slova živý a i ty nejlepší věci vyprchají když je nebudeme posouvat dál. A když něco neroste, začne to odumírat.

V tom mém životě toho začalo najednou odumírat hodně. Byla jsem zaseknutá ze všech stran a přesto si neuměla představit, že se někdy ještě něco změní. Cítila jsem, že nežiju tak, jak bych chtěla a necítila jsem se svobodná. Ale neviděla jsem cestu, jak z toho ven. A tak jsem v tom setrvávala, pro dobro všech. Hledala jsem vinu v sobě a snažila se najít abych už všem dala pokoj se svými vzdechy. Skoro jsem se smířila s tím, že můj život už bude vždycky vypadat nějak takhle.

Ale ta vnitřní nespokojenost tu není proto abychom ji umlčeli, ale naopak je ji třeba vyslyšet. Aneb jak ráda říkám:

Pokud se vám zdá, že byste měli ve svém životě, něco změnit, tak se vám to nezdá. 


Jednoduché jako facka:)

Kdy se nám něco nelíbí, vždycky to můžeme buď změnit nebo přijmout. Přijetí se zdá jednodušší, protože nevyžaduje žádnou vnější změnu, ten krok do neznáma, při kterém musíme překonat STRACH. Jenomže jak chceme přijmout věci, které se nám ani trochu nelíbí? Většinou je přijmeme jen tak na oko, ale uvnitř nás stejně dál sžírají a trápí. Doopravdy přijmout něco, s čím se neztotožňujeme, je těžké a vlastně si říkám, jestli bychom to vůbec měli dělat, protože tím jdeme sami proti sobě. A tak nakonec stejně nezbude, než si projít tou změnou.

Každá změna je těžká. A vždycky se zdá zpočátku téměř nemožná. Jenomže čím déle čekáme tím, těžší to pak je. Až se může stát, že si ve své hlavě vystavíme hradby s názvem "nejdeto" tak vysoko, že už je nikdy nepřelezeme.


Do Prahy jsem chtěla odejít jen já i když skvělé pracovní nabídky tady čekaly především na Kubu. Ten se nakonec rozhodl přidat jen proto, aby mě neztratil. Ale dřív než k tomu došlo, jsme se stejně rozešli a já tu zůstala sama. Bez rodiny, bez přátel, v novém bytě a v nové práci, které jsem nerozuměla.

Náš vztah neskončil jen proto, že se neposouval, ale především proto, že jsme (a vždycky byli) každý úplně jiný. A jak jsme vedle sebe dospívali, ta rozdílnost mezi námi se ještě prohloubila. 

Kdybych byla tehdy pozornější, došlo by mi, že už od samého začátku nám šlo spolu všechno těžko. Často jsme bojovali proti všemu a všem, ale nejčastěji jsme bojovali proti sobě navzájem. Museli jsme jeden pro druhého dělat fůru kompromisů a já myslela, že jsou důkazem naší velké lásky a nutností abychom spolu mohli být i přesto, že jsme tak rozdílní. A to, že se tolik lišíme, je zase důvodem, proč se máme tolik rádi. Myslela jsem, že protiklady se zkrátka přitahují a že díky tomu můžeme mít tak intenzivní vztah i po letech společného soužití. Že je to takhle zkrátka dobře. Velká láska navzdory všemu a všem. Romantická představa, která mě držela víc než 10 let.

I když nás náš vztah často vyčerpával, nakonec jsme se naučili v něm žít. A časem jsme spolu už ani tolik nebojovali, protože jsem se uzavřeli v našem malém, společném lesním světě. O to těžší bylo, když jsem se v něm začala dusit a chtěla ven.

Teď už naopak vím, že pro lásku se trpět nemusí. Že láska nezavazuje, ale naopak dává svobodu a otevírá prostor mezi dvěma lidmi. 

To strach a závislost bolí a vězní.

Rozhodla jsem se takhle žít a téměř hned potkala člověka, který mi tohle všechno potvrdil. A láska najednou přestala být drama. Je spíš jako přístav, neuvěřitelně klidná a přitom vůbec ne nudná jako jsem se vždycky obávala. 

Budhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat a kolena podmalovat, tak to není TO ono. Když poznáš svou spřízněnou duši, CÍTÍŠ KLID. 


Neřekla bych to líp...


Co teď prožívám, je mi odměnou za všechnu tu bolest. Za ty noci, kdy jsem se budila sama uprostřed cizího města, v pokoji s nekonečně vysokými stropy a myslela si, že si vyzvracím ven všechny vnitřnosti. Za ty dny, kdy jsem si sama dokola neustále vyčítala, co všechno ničím a kolik lidí jsem tím zklamala. Za to, že jsem se rozhodla opustit někoho i přesto, že jsem ho pořád hrozně milovala. A že to bylo ku.va těžké, protože v takové chvíli na sobě nenesete jenom svou bolest, ale i bolest toho druhého. A zároveň víte, že to vy jste původce všeho "zla". A pak ráno musela vstát a normálně fungovat. Nic jiného mi totiž nezbývalo. Protože jsem na to vůbec poprvé v životě byla úplně sama.

Změny vždycky bolí. A některé změny umí bolet opravdu hodně. Ale (chce se mi teď říct), že když jsem to zvládla já, zvládnete to taky. Vždycky. Protože nějaké změny děláme (a měli bychom dělat), celý život. 

Dobrá zpráva je, že na konci vždycky čeká sladká odměna. Přímouměrná té bolesti, kterou jsme si museli projít. 

To slibuju, a teď už i vím ♥

3 komentáře:

  1. Fandím a držím pěsti. A děkuju za článek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já moc děkuju za komentář. A taky fandím a pěsti držíím:)

      Vymazat
  2. Moc pěkně napsaný článek.. Muselo to být opravdu hodně těžké, co jste vše změnila, ale vyplatilo se!

    OdpovědětVymazat

Děkuju za každý Váš komentář ♥