pátek 15. prosince 2017

Cibulová marmeláda s tymiánem a portským vínem


Cibulová marmeláda (nebo cibulové "čatní") je dobrota, se kterou se však spoustě lidem nechce tzv. patlat. Ono nakrájet tak velké množství cibule totiž není úplně snová činnost. Navíc se marmeláda dost dlouho vaří a stát u hrnce takovou dobu se taky hned tak někomu nechce.

Když však překonáte tyhle dvě nástrahy, jedná se o hrozně jednoduchý recept. 

Díky tomu, že jde o dost "žhavé" zboží, můžete porcí vychytané cibulové marmelády udělat nevídanou radost. Marmeláda je skvělý jedlý dárek, který stihnete teď před Vánoci i na poslední chvíli. A navíc (na rozdíl od většiny home made dárků),  potěší i chlapy. Je totiž ideální jako příloha k jakémukoliv masu. Pokud si nevíte rady s dárkem pro tátu, dědu, bráchu nebo kámoše, není nic lepšího než k marmeládě přihodit (ideálně domácí) paštiku a gastro dárek je na světě.

Marmeládu jsem vařila po dlouhé době a jelikož jsem ztratila původní recept, vařila jsem první várku podle Kitchenette. Marmeláda mi chutnala, ale bylo v ní na můj vkus až příliš portského vína i vinného octu. I když jsem ji vařila velmi dlouho, v závěru byla stále tekutější, než bych si přála. V druhé várce jsem si tedy upravila poměry, všechno pečlivě zvážila a zaznamenala a vytvořila recept podle svého gusta a chuťových buněk.


Recept (na cca 1300 g hotové marmelády): 

- 2 kg červené cibule
- 10 lžic třtinového cukru
- 8 snítek tymiánu
- 2 lžičky himalájské soli
- 1 lžička pepře
- 5 stroužků česneku
- 300 g portského vína
- 80 g vinného octa
- 5 lžic olivového oleje na smažení (Pomace)

Cibuli nakrájíme na kolečka o šířce asi 5mm. Do hrnce nalijeme olivový olej, vložíme cibuli a osmažíme ze všech stran (při tomto množství to trvá asi 15 minut). Cibuli zasypeme cukrem, přidáme koření a necháme na mírném ohni zkaramelizovat. Poctivě mícháme, jelikož v této fázi se má marmeláda tendenci připalovat. Opékáme dalších 15 minut. Marmeláda krásně zhoustne a ztmavne. 

Nakonec přilijeme portské víno, vinný ocet a vaříme dalších 20 - 30 minut. Pomalé a dlouhé vaření je právě to, co povznese obyčejnou cibuli do chuťového nebe. Avšak cibule by měla zůstat ve finále vždy na skus a neměla by vám změknout do úplného blátíčka. 

Ještě horkou marmeládu nalijeme do čistých a vyvařených skleniček, překlopíme vrškem dolů a necháme zcela vychladnout. Takhle připravená marmeláda vydrží asi 2 měsíce. Pokud budeme chtít spotřební dobu natáhnout, můžeme skleničky ještě poctivě zavařit. 
---

Já si marmeládu mažu nejraději na opečený chleba nebo s ní plním slané quiche. A pokud chcete vyrábět ty nejlepší hamburgery, neměli byste je při plnění ochutit právě o tuhle marmeládu (nebo čatní, chcete-li...). Výborná je i k sýrům a zamíchat ji můžete klidně i do těstovin a vytvořit tak super rychlý oběd. O její využití ve vaší kuchyni se zkrátka vůbec nestrachuju.

sobota 2. prosince 2017

Únava materiálu aneb jak se žije lesním vílám v Praze


To jsem tak chtěla do Vánoc vymyslet nový design svých lapačů snů, spoustu jich stihnout vytvořit, vymyslet a spustit nový web a otevřít si eshop. Protože kdy taky jindy než před Vánoci? Ale zjistila jsem, že je to aktuálně nad moje síly. Upřímně, jsem už od začátku podzimu hrozně unavená. A ta únava nemizí, spíš se pořád stupňuje. Vždycky se na chvilku vyvezu nahoru, ale pak zase spadnu, ještě o kousek níž. Pořád si říkám, že teď už to bude dobrý, že už je to pryč. Ale není...  

Jsem unavená z Prahy. Z toho množství (často divných) lidí tady. Ze všech těch změn, kterými jsem si letos prošla. Z podzimu. Z místa kde teď bydlím a které mi sice ničím až tak nevadí, ale prostě mě tu nic neinspiruje a nenabíjí. A už nemůžu. Ležím aktuálně nemocná v posteli, s knedlíkem v krku a bolavými zády. To jsou asi moje citlivé části těla, které to odnesou vždycky když nejsem v pohodě. 

Nechci si tu stěžovat a fňukat. Chci být jen upřímná a sdílet všechnu svou pravdu, nejen její hezkou část. A prostě dát vědět, že všichni jsme občas down. 

Mě to sice nikdy nevydrží příliš dlouho, protože jsem ten typ, co žije v extrémech. Lítám si nahoru a dolů, což je často dost vysilující, ale naštěstí i z té depky vyskočím zase rychle vzhůru. Takže se o mě nemusíte bát, zítra budu pravděpodobně (zas na chvíli) nadšená a plná optimismu. 


Jen jsem teď z dlouhodobého hlediska už fakt hodně, hodně unavená. 


Chybí mi slunce. Chybí mi světlo. Chybí mi příroda. A hlavně mi chybí KLID. Praha mě vysává a bere mi teď víc, než dává. Možná nejsem na život ve velkém městě stavěná. Vlastně vím, že je mi líp v lese, v přírodě, na vesnici... Tam jsem nejvíc sama sebou.

Jenomže když já miluju i to město. Především pak jejich historické části (zdravím do milovaných Vinohrad), ze kterých dokážu čerpat energii stejně jako z přírody. Město mi dává svobodu pohybu a toho, že si můžu vybrat. Kde budu cvičit, s kým se budu vídat, kam půjdu... A ty možnosti jsou nekonečné. Jen tu dlouhodobě nepřežiju, pokud si pravidelně a o to víc nedobíjím baterky.

Když jsem se přestěhovala z lesa do Prahy, byla jsem vlastně taky unavená. Štval mě klid lesa, protože už ho na mě bylo moc. Štval mě můj život, který se nikam neposouval a především jsem štvala sama sebe. První týdny v Praze jsem si tak doslova užívala toho tepajícího, všudepřítomného života. Díky němu jsem se znovu zamilovala do samoty. Přestala pro mě být tíživou a naopak jsem jí začala opět vyhledávat.

Když jsem v lese, vyhledávám lidi, akce a trochu toho vzruchu. Když jsem ve městě, hledám klid a nejradši ze všeho jsem sama. K životu zkrátka potřebuju harmonii a musím neustálé vyvažovat všechny svoje já. Tu introvertku, které někdy dělá i problém promluvit na člověka s tou extrovertku, která tančí a skáče uprostřed davu nebo si vylívá srdíčko na potkání cizím lidem či na sociálních sítích:)

A přitom bych si někdy přála být prostě jenom o trochu víc normální. Jednodušší. Být ten inťouš, co si zaleze do lesa nebo extrovertní blázen, co vymetá jednu akci za druhou a nemusí řešit nějaký svůj vnitřní svět. 

Někdy jsem zkráka sama ze sebe unavená. Občas mě už nebaví hledat, kdo jsem, co potřebuju k životu a co mě dělá šťastnou. Někdy bych se s chutí jen šoupla do nějaké té škatulky a měla od sebe konečně na chvíli pokoj.



Každopádně, Praha je moje velká učitelka a já ji nechci hanit. Není dobrá ani špatná. Je velká. A je na člověku, co si z ní vybere. To ona mě učí každý den vystupovat z komfortní zóny, dává mi zkušenosti a dělá mě silnější. Nechci z ní utéct, protože to nechci vzdát. A říkám si, že čím větší učitel, tím větší lekce. Jen je můj "pražský výběr" aktuálně  trochu nešťastný a já v něm neumím najít dost klidu, abych tu džungli zvládla. Teď mě vyšťaví i jízda přeplněnou tramvají a blížící se Vánoce tomu taky nepřidávají.

Ale já to všecko zvládnu. Musím. Jen jsem se z toho potřebovala vypsat...

Tak zas čau a jestli si někdo taky potřebujete postěžovat (na Prahu, na blížící se Vánoce, na přehršel povinností, na konzumní společnost, na idioty v tramvajích..) tak jen do toho. Hejtování protentokrát povoleno:)