About

slow lifestyle blog

Kdo jsem a proč píšu tenhle blog?

Jsem holka, co se ráda ztrácí v čase i prostoru a přitom nejvíc touží být „tady a teď“. Snílek, co pochopil, že hlavou v oblacích má smysl být jenom s nohama sakra pevně na zemi. Holka, která chce jenom jediné – poznat svět. A už dávno pochopila, že kvůli tomu nemusí jezdit na druhou stranu zeměkoule nebo vydělávat milióny. Protože svět je všude kolem. A nejvíc toho, co je třeba skutečně poznat si nesem stejně každý uvnitř v nás. A to že se dá zase vidět a zkoumat vždycky když trochu zpomalíme…

A můj příběh?

Dlouho jsem šla sama proti sobě, protože jsem se snažila vyhovět ostatním. Přijímala jsem tenhle svět (nebo spíš jeho systém) jako jediný možný, protože jsem si myslela, že takhle to zkrátka chodí a jinak to holt nejde. Často jsem cítila uvnitř sebe rozpor, ale stejně jsem to dělala dál. Dneska už vím, že to, co jsem neuměla tehdy neuměla pojmenovat, ten vnitřní hlas, patřil mojí duši. Když jsem dodělala maturitu, odjela jsem na pár měsíců do Angli dělat au-pairku. A pamatuju si, jak jsem tam poprvé uviděla, že těch cest kudy se dát, je mnohem víc. Že to nemusí být jenom ta jedna, vyšlapaná cestička..Jenomže jsem byla mladá a hlavně čerstvě zaláskovaná,a tak jsem po pár měsících byla zpátky v Česku. Chytla jsem se přítele i vysoké školy a jela dál v tom rozjetém vlaku.  Škola mě nebavila, vztah moc nefungoval, ale věřila jsem, že takhle chutná skutečný život i láska. Že láska je především srdceryvná, bolí a je trochu jako z románu alá Romeo a Julie. A že život je zase těžký a složitý, a proto je normální studovat školu, která mě vlastně moc nebaví. Jedno léto jsme se s přítelem rozešli a já znova odjela. Tentokrát do Ameriky. Točila jsem lidi na kolotočích, zametala, uklízela a užila si cestování i svůj první roadtrip. Zase jsem zažívala onen pocit svobody a napojení… A zase ho po návratu domů ztratila.

Když jsem se vrátila, s přítelem jsme se rozhodli přestěhovat k lesu a zkusit práci se dřevem. Příroda a klid, který jsem tu měla, mě učili zpomalovat a napojovat se na sebe čím dál častěji. A tak se pomalu z holky, co milovala když se pořád něco děje, stávala lesní víla, co si nejvíc ze všeho užívala klid. Zklidnil se i náš vztah s přítelem. Jenomže některé věci neschová ani ten nejhlubší les…Spíš naopak.

Byla to taková dobře načasovaná bublina, která musela jednoho dne prasknout. Praskla tak, že jsem se po 5 letech jako správné děvče extrémů z lesa rozhodla přestěhovat rovnou do centra velkoměsta. A protože ve městě se děje všechno naopak hrozně rychle, i můj život nabral rychlý spád. Vztah se nám rozpadl a po 10 letech jsme byla najednou sama. V cizím městě, bez kamarádů, rodiny, s novou prací v úplně novém oboru. Bylo to asi nejtěžší období mého života. Přesto jsem uvnitř cítila, že se všechno děje tak jak má. Během pár měsíců se můj pocit nesnesitelné bolesti přetavil v pocit absolutní svobody. Cítila jsem se najednou neuvěřitelně šťastná a měla pořád spoustu energie. A v tom nejintenzivnějším období radosti jsem potkala i kluka, který mi ukázal, že nemusím být sama, abych byla svobodná.

Prošla jsem si osobní transformací ve všech směrech a začala se na všechno dívat úplně jinak. Během roku a půl jsem si prožila největší radosti i smutky svého života. Ukončila dlouhodobý vztah a navázala nový. 4x se stěhovala a díky tomu se zbavila valné většiny svých věcí. Vystřídala 5 různých prací i oborů. Pracovala ve velkých reklamních agenturách i na volné noze. Jako prodavačka i vychovatelka v lesní družině.

Všechny ty zkušenosti a změny byly sice cenné, ale taky rychlé a intenzivní. A tak to odneslo moje zdraví. Spadla jsem do velké chronické únavy a víc než rok nebyla schopná pořádně fungovat. Střídaly se u mě nejrůznější zdravotní problémy. Ale právě tohle období mě naučilo snad ze všeho nejvíc. Dneska si vážím svého zdraví tak, jako nikdy předtím. A taky už vím, jak důležité je v životě zpomalit…