Tohle bude asi nejdelší článek ever. 31.12., konec roku. Vypadá to jako přesné načasování. A asi je. Jedu s rytmy přírody, takže kdy jindy by měla přijít ta největší retrospekce, když ne teď? Dneska to bude dlouhé a neuspořádané, ale o to víc autentické.
Pamatuju si, když jsem začínala před lety chodit k Daniele a ona mi říkala, že se musím víc uzemňovat. Tehdy jsem to brala jako něco nežádoucího. Já, věčně s hlavou v oblacích, snílek, kterého často drží nad vodou jenom jeho sny. Právě v tom jsem viděla svoji sílu. Pletla jsem si uzemnění s přízemností. Včera jsem o tom vedla dlouhý rozhovor po telefonu s Tomovou mamkou a usoudila jsem, že právě nám ženám často chybí síla uzemnění.
Včera byl opět úplněk. Po intenzivním úplňku a úplném zatmění měsíce v červenci další o nic méně intenzivní úplněk ve znamení Ryb. Úplněk, který údajně rozdělil, co rozděleno být má a spojil to, co k sobě patří. A přesně tak to teď i cítím. Úplňky v roce 2018 jsou údajně neobvykle silné. Obzvlášť pro nás ženy. Žena a měsíc. Tohle propojení je daleko hlubší než my ženy většinou tušíme. A je škoda, že jsme na něj v naší civilizaci dost zapomněly.
Pořád nám někdo omílá, že změna je život, ale my máme pocit, že je to jenom takové klišé. A když se v našem životě konečně objeví něco dobrého, máme tendenci se toho držet. Práce, partnera, místa pro život. Jenomže život je od slova živý a i ty nejlepší věci vyprchají když je nebudeme posouvat dál. A když něco neroste, začne to odumírat.
O lásce se chystám psát na blog od té doby, co jsem potkala Toma. Bude to brzy rok, tudíž je tomu už nějaký čas. Můj pohled na lásku se však vyvíjí každým dnem. Vždycky, když jsem o ní chtěla začít psát, zase jsem přišla na něco nového a tak jsem si řekla, že to nejdřív prozkoumám.
Je to asi 4 měsíce zpátky, co jsem propadla chronické únavě. Začalo to plíživě. Myslím, že jinak asi ani chronická únava přijít nemůže. Zadělávala jsem si na pěkně pomalu. Tím, jak jsem neposlouchala svoje tělo, svoji duši, dělala věci až příliš rychle a zkrátka si naordinovala víc životních změn, než na kolik jsme byla připravená. Chci sdílet svoji zkušenost, protože věřím, že nejsem sama, kdo si něčím podobným prošel a třeba moje zkušenost pomůže v překonání této "nemoci" někomu dalšímu.
Oděvní průmysl je jeden z velkých problému současné doby. Protože se dotýká nás všech, my všichni se na jeho fungování (ať už vědomě nebo nevědomě) podílíme. Tím, co nosíme a jakým způsobem se svým oblečením zacházíme, utváříme dennodenně svět kolem sebe.