Předem upozorňuju, že tohle je naše první ombre zeď, do které jsme se spolu s Tomem pustili. Nejsem tudíž žádný odborník a tak je dost možné, že to co nám vyšlo je štěstí začátečníků nebo zkrátka jenom haluz.
Myslela jsem, že můj 40-denní detox od sociálních sítí bude hlavně o nesledování druhých lidí a nakonec byl hlavně o nesdílení sebe. Zjistila jsem, jak blahodárný pocit je ztlumit svoje ego když se přestanu sdílet.
Ach to jídlo. Už když píšu nadpis tohoto článku, je mi jasné, že se vrhám na tenký led. Jídlo řeší dneska všichni. A ti co ho neřeší, zase řeší, proč ho jiní tak řeší. Informací o tom, co jíst a co nejíst, jsou mraky. Stává se z toho začarovaný kruh. A hlavně, v dnešní době už jde nejen o zdraví a krásu, ale taky o udržitelnost.
Neulpívání neboli Aparigraha je jednou z 5 jógových JAM. JAMY znamenají v jógové filozofii určité "zákazy", zkrátka činnosti, kterých bychom se měli vyvarovat. Všech 5 jam tvoří dohromady první stupeň 8 dílné cesty k vnitřnímu osvobození dle Pataňdžaliho stezky jógy - stezky vedoucí k OSVÍCENÍ. Já o jedné z těchto jam psala svou seminární práci na kurzu. A protože si ji kromě mého hodnotícího lektora a případného náhodného kontrolního úředníka z Ministerstva školství zřejmě nikdy nikdo jiný nepřečte, rozhodla jsem o celý text podělit i tady na blogu.
Někdy si říkám, jestli ještě někdy budu schopná žít ten „normální“ život. Mám pocit, jakoby se okolo vytvářel nový svět. A ano, klidně si o mě myslete, že jsem blázen. Já si to občas totiž taky myslím:)
Bikram jóga je taková sauna i jóga v jednom, což jsou dvě z mých nejoblíbenějších činností. I když dohromady tvoří takový trochu paskvil. Ale příjemný :) A tak se ji nevzdávám. Těším se, že si na ni občas zajdu, i když už mě asi nikdy nebude bavit tak jako dřív. A rozhodně ji tady nechci hanit. Má svá „pro“, stejně jako „proti“. Jenom ten název „jóga“ mi teď s odstupem několika let a mojí navrstvenou jogínskou praxí připadá dost zavádějící.
Je asi přirozené, že blogeři píší nejvíc o tom, co sami prožívají. Pro mě už je víc než rok jedním z témat číslo jedna MOJE ZDRAVÍ. Nebo spíš nezdraví.
Probírám všechny svoje „neoškrábané“ brambory, které jsem si za ty léta nastřádala do kyblíku a jehož obsah se mi najednou obrátil vzhůru nohama a celý se vysypal. Teď musím každou tu bramboru vzít do ruky, podívat se na ní a oškrábat ji nejlíp jak dovedu.
Tohle bude asi nejdelší článek ever. 31.12., konec roku. Vypadá to jako přesné načasování. A asi je. Jedu s rytmy přírody, takže kdy jindy by měla přijít ta největší retrospekce, když ne teď? Dneska to bude dlouhé a neuspořádané, ale o to víc autentické.
Pamatuju si, když jsem začínala před lety chodit k Daniele a ona mi říkala, že se musím víc uzemňovat. Tehdy jsem to brala jako něco nežádoucího. Já, věčně s hlavou v oblacích, snílek, kterého často drží nad vodou jenom jeho sny. Právě v tom jsem viděla svoji sílu. Pletla jsem si uzemnění s přízemností. Včera jsem o tom vedla dlouhý rozhovor po telefonu s Tomovou mamkou a usoudila jsem, že právě nám ženám často chybí síla uzemnění.
Včera byl opět úplněk. Po intenzivním úplňku a úplném zatmění měsíce v červenci další o nic méně intenzivní úplněk ve znamení Ryb. Úplněk, který údajně rozdělil, co rozděleno být má a spojil to, co k sobě patří. A přesně tak to teď i cítím. Úplňky v roce 2018 jsou údajně neobvykle silné. Obzvlášť pro nás ženy. Žena a měsíc. Tohle propojení je daleko hlubší než my ženy většinou tušíme. A je škoda, že jsme na něj v naší civilizaci dost zapomněly.
Tohle bydlení jsem si doslova vypřála. Bylo to v době, kdy jsem byla už opravdu hodně unavená z městského života. Z nikdy nekončícího ruchu, světel co nikdy nezhasnou a ulic, co nikdy nespí. A celým srdcem si přála zase cítit více klidu i přírody. Byla zima a já bydlela čerstvě v paneláku, do kterého jsem se přesunula z léta stráveného na Vinohradech. A dost jsem trpěla.