Chronická únava – jak jsem s ní bojovala a na co jsem přišla

Je to asi 4 měsíce zpátky, co jsem propadla chronické únavě. Začalo to plíživě. Myslím, že jinak asi ani chronická únava přijít nemůže. Zadělávala jsem si na pěkně pomalu. Tím, jak jsem neposlouchala svoje tělo, svoji duši, dělala věci až příliš rychle a zkrátka si naordinovala víc životních změn, než na kolik jsme byla připravená. Chci sdílet svoji zkušenost, protože věřím, že nejsem sama, kdo si něčím podobným prošel a třeba moje zkušenost pomůže v překonání této „nemoci“ někomu dalšímu.

chronická únava jak s ní bojovat

Pokud můj příběh znáte, víte, co všechno jsem za poslední rok změnila. Jak jsem se rozešla, změnila práci, přestěhovala se, zamilovala se, zase se přestěhovala, zase změnila práci a pak se stěhovala ještě do třetice. Vždycky jsem však byla dost přizpůsobivý člověk a tak jsem nebrala v úvahu názory lidí, kteří mi tvrdili, že pokud jsem si jednou zvykla na klidný život v lese, velkoměsto mě bude ždímat. Vždyť jsem už v minulosti žila ve velkých městech, ať už to byla Ostrava nebo Londýn. A do New Yorku, do toho jsem se kdysi doslova doslova zamilovala. Tak co bych nezvládla Prahu? Jenomže mi nedošlo, že už jsem jinde a že mi už není dvacet.

Dost špatně se popisuje, ale od té doby, co jsem započala změny ve svém životě, jsem si prošla několika „úrovněmi vědomí“ a změněných stavů mysli, které sama neumím dost dobře popsat. Zažila jsem až euforické stavy štěstí, kdy jsem doslova cítila,  jak mi přímo do oblasti srdce míří teplý zdroj světla. Tehdy jsem měla pocit, že jsem napojená a čerpám energii z nějakého univerzálního zdroje. Bylo to období asi 2 týdnů, ve kterých jsem nepotřebovala skoro jíst. Necítila jsem vůbec hlad a zhubla jakoby nic asi 5 kilo. Tehdy jsem uvěřila, že breatheriánství (=stav, kdy nejíte a žijete z tzv. prány) může fakt existovat. Bylo to v době, kdy jsem potkala Toma a cítila takový příval lásky, jako nikdy předtím. Tento stav byl ovšem opravdu až příliš nadpozemský, lítala jsem si někde vysoko v oblacích a nebyla jsem schopná příliš fungovat v normálním životě (moje spolubydlící Janča by vám o tom mohla vyprávět). A jak jsem se pomalu začala vracet zpátky na zem, vrátili se mi i moje ztracená kila:)

Nějaký čas poté (a mnoha dalších sledech událostí) však následovala naprosto opačná fáze. A to fáze totální vyčerpanosti, kdy jsem se nebyla schopná téměř zvednout. Předcházelo tomu několika denní nevyspání a já mám tento časový úsek doteď trochu zamlžený. A jen vím, že jsem si tehdy googlila, jak dlouho člověk vydrží bez spánku než umře :o) Nezabraly mi totiž ani prášky na spaní a nevěděla jsem, co mám dělat. Stav, kdy nespíte několik dnů po sobě je stav čirého zoufalství, kdy byste udělali cokoliv proto, abyste konečně alespoň na pár hodin zabrali. A předzvěst každé další noci beze spánku vás naprosto děsí. Tom mi tenkrát řekl onu památnou větu: „Raději umři na nevyspání než na léky“.  Cítila jsem, jak mocně se mnou ty dva malé prášky na spaní zamávaly a tak jsem si řekla, že to zkrátka zkusím. Ne umřít :o) Ale uvěřit svému tělu, že mě umřít prostě nenechá. I bez všech těch oblbováků a chemie.

Zahodila všechny prášky včetně paralenu nebo ibalginu (což podle mě není o nic menší svinstvo) a řekla si, že to prostě dám. Ale vím, že nebýt Toma, asi bych v sobě tu víru neprobudila. Hodila jsem se do absolutního klidu a jenom čekala, co se stane. Byl to svým způsobem takový zajímavý experiment s vlastním tělem.

Tehdy jsme se přestěhovali (jen s taškou těch nejdůležitějších věcí) do nového bydlení a já pomalu, ale jistě na pár hodin každou noc usnula. Konečně jsem necítila za okny ten nikdy nekončící ruch velkoměsta, ale klid přírody. A tak jsem si myslela, že se do pár týdnů dám dokupy. Že prostě budu jenom ležet, odpočívat a bude to dobrý. Když jsem však i po měsíci byla neschopná jakékoliv smysluplné činnosti po 12 odpoledne, došlo mi, že svému tělu nemůžu dávat ultimáta. Že mu nemůžu říct – máš měsíc a pak se jde zase makat. A tak jsem dál čekala. Hodila jsem se do úsporného režimu, přešla na práci z domova, zminimalizovala svoje životní náklady a dělala jen to nejnutnější.

Po dalším měsíci mi bylo líp, ale pořád jsem byla jako bez života. Nevěděla jsem moc, co si počít. Kromě té velké únavy a bolesti zad  jsem byla vlastně v pořádku. Začala jsem si připadat jako hypochondr. Neměla jsem „papír“ na svojí nemoc a všichni se mě ptali, co mi to vlastně je.

Tehdy jsem se zapsala na pořadník celostní medicína u pana Hnízdila, protože mě už nebavil ten zoufalý stav a napsala tento článek.  Nechtěla jsem se krmit prášky a zároveň si uvědomovala, že vyléčit se můžu jen já sama. Přesto jsem chtěla, aby se na mě někdo alespoň podíval. Taky jsem studovala ajurvédu a navštívila jednu pražskou kliniku čínské celostní medicíny. Brala jsem bylinky (třezalku, kozlík lékařský, meduňku), doplňovala vitamíny (hořčík a vitamín C), neustále se nahřívala, protože jsem byla pořád zmrzlá, dělala si ajurvédské automasáže sezamovým olejem a podle pravidel ajurvédy upravila i stravu.

Dnes můžu z vlastní zkušenosti říct, že lék k vyléčení je jenom v naší hlavě. Víc, než všechny doplňky stravy a doktoři, mi nakonec pomohly meditace, jóga a změna myšlení. A hlavně to, že jsem tomu dala čas a dovolila si odpočinout.

Když jsme nemocní, máme vždy dvě možnosti. Můžeme se léčit nebo se uzdravit.

Sama nevím, kdy přesně přišel ten moment a já se konečně přestala cítit jako marod. Myslím, že to bylo v době, kdy jsem se na svoji nemoc přestala tak soustředit a dovolila si normálně žít. Zkrátka jsem na to všechno tak trochu zapomněla. Pořád mám sice pocit, že vydržím dost málo, záda mě občas bolí a moje fyzička je příšerná. Ale to všechno je vlastně pohoda když to srovnám s tím, jak jsem se ještě nedávno cítila.

Nechci tady plivat špínu na západní medicínu, která zachraňuje denně stovky životů. Jsem vděčná za to, že dokážeme v dnešní době spravit zlomenou nohu i voperovat ledvinu. Jako akutní medicína funguje perfektně. Avšak myslím si, že západní medicína nedokáže léčit chronické nemoci a skutečně z nich uzdravovat. Takové nemoci, které nejsou způsobené nehodou, ale nesprávným nastavením našeho životního stylu nebo způsobem myšlení. Léky nám v tomto případě opravdu velmi škodí. Proto mě fascinuje ajurvéda a všechny směry celostních medicín, které jdou po příčinách problémů.

Tom všechno ve svém životě přirovnává k autům a stejně mluví i o nemocech. Přelepení kontrolky motoru motor neopraví, ale pouze dá na chvíli zapomenout, že nějaký problém máme. Jenomže díky tomu se můžeme řítit po cestě vesele dál dokud nedojde k tragédii.

Na závěr chci jen říct, že tohle všechno je jen MOJE OSOBNÍ ZKUŠENOST a netvrdím, že to co pomohlo mě, musí pomoct i někomu dalšímu. Věřím, že každého vyléčí TO, V CO VĚŘÍ. Tudíž pokud věříte, že vás vyléčí léky a lékaři, je možné, že se jim to povede. A naopak. A zároveň vím, že pokud si toto čtete a sami si procházíte nějakou nemocí se kterou si nevíte rady (ať už je to lehká alergie, chronická únava nebo rakovina) říct si, že se můžeme jen tak uzdravit, je v tu chvíli těžké. Znám ten pocit bezmoci a vím, jak nelehký je to úkol. V době, kdy je nám těžko jsme totiž opravdu zbaveni moci – tudíž NE-MOCNÍ  a proto tu poMOC hledáme všude okolo. Čeština je v tomhle geniální. Ale věřte, že všechno je jenom období. A že i to nejhorší nakonec přejde.

Zažili jste někdy stav chronické únavy? Máte k této oblasti vlastní zážitek nebo chcete vyjádřit svůj názor? Dejte mi vědět do komentářů. Všechno mě zajímá:)

S láskou všem marodům i (nemarodům),

R. ♥

PS: Přidávám odkazy na videa a lidi , kteří mi ze všeho nejvíc pomohli.

Máte jenom 5 minut? Pusťte si tohle:

Jan Šula a naprosto geniální video o tom, jaké emoce způsobují které nemoce. I s názornými ukázkami:) Sice dlouhé video, ale doporučuju úplně všem!

Jan Hnízdil mluví ve všech videích podobně:) Je celkem jedno, které si vyberete. Tohle má jen půl hoďky.