40-denní detox od sociálních sítí. Jaké to bylo?

jak vydržet bez sociálních sítí

Myslela jsem, že můj 40-denní detox od sociálních sítí bude hlavně o nesledování druhých lidí a nakonec byl hlavně o nesdílení sebe. Zjistila jsem, jak blahodárný pocit je ztlumit svoje ego když se přestanu sdílet.

Sociální sítě jsou upleteny z našich eg. Není “špatně”. Není to ani “dobře”. Ego je zkrátka nástroj bez kterého bychom nemohli být tady na zemi. Bez ega bychom se rozplynuli…Přestala jsem to svoje ego na čas krmit a ono se natolik ztišilo, až se skoro rozplynulo. Počáteční abstinenční příznaky se postupně snižovaly a cítila čím dál větší vnitřní klid. Až do fáze, kdy jsem měla pocit, že poprvé v životě nic nemusím. Že jsem ok jen tak jak jsem. Že je všechno JEDNO a proto je to jedno. Ten tlak, který si na sebe celý život vytvářím konečně polevil. Cítila jsem obrovskou úlevu.

Nikdy dřív jsem necítila takový vnitřní klid a tak jsem si myslela, že jsem si to vyřešila. Že jsem na to kápla. Prostě už se sem nevrátím a přestanu nadobro krmit svoje ego ve prospěch svého duševního zdraví a dalšího osobního rozvoje.
Jenomže mi začalo být tak lehko, až mi bylo prázdno. Potřebu o cokoliv se snažit nahradila Prázdnota. Chytila jsem sama sebe do pasti spirituálního nihilismu.

A pak, jednoho dne se ego vrátilo. A vrátilo se tak prudce, s tolika výčitkami, touhami a frustracemi, že se to nedalo skoro unést.
Všechno to vnitřní POSUZOVÁNÍ sebe i ostatních, neustálé CHTĚNÍ, LPĚNÍ…To nešlo dohromady s tím nalezeným vnitřním klidem, kterého jsem si myslela, že jsem dosáhla. Neuměla jsem to přijmout. Stálo mě to spoustu sil a dovedlo až na pokraj deprese než jsem dokázala pustit všechny ty představy o sobě samé, o tom, že jsem už někde “dál” a že jsem duchovní bytost. Ano jsem, ale to jsme my všichni.

Pustila jsem celé svoje „duchovno“ a když jsem to udělala, uviděla jsem tu bublinu, ve které jsem žila. všechny ty spirituální pastičky, do kterých jsem se stihla na svojí duchovní cestě nachytat. A že jich nebylo málo.

————————————————————————————————————-

A tak mi došlo, že vymazat se zcela z online světa by byl jenom další útěk před sebou. Že pro můj další osobní růst může být daleko přínosnější když naopak zůstanu a použiju sociální sítě jako jeden z nástrojů, skrze který se budu nejen sdílet a realizovat, ale i učit ovládat svoje ego.

Na svojí životní cestě si volím cestu Pravdy. Cestu absolutní upřímnosti k sobě i ke světu. Ne vždycky mi to jde, ale snažím se. Přiznávám, že mi stále záleží na počtu lajku a na vašem ohlasu víc než si chci přiznat. Přiznávám, že mám stále tendenci ukazovat se vám v tom lepším světle. Přiznávám, že mi stále až příliš záleží na tom, co si o mě myslíte. Možná víc než mi na tom záleží ve skutečném životě. No není to paradox?

Vím, že cítit tohle všechno je do jisté míry v pořádku. Stejně jako je v pořádku samotná existence našeho ega. A že to tak uvnitř cítíme více či méně všichni.

Slibuju si proto, že se tady budu snažit být pravdivá a autentická tak, jak budu v danou chvíli jenom schopná. A slibuju si, že se budu učit přijímat s láskou svoje ego, ne ho potlačovat. Usměrňovat ho, ale nekrmit. Protože tohle krmeni, to je černá díra.