Jak jsem spadla ze svého spirituálního obláčku

spirituální bypassing

Je to jenom pár týdnů co jsem spadla. Ale ne někam na dno. Jenom zpátky na zem ze svého „spirituálního obláčku“.

Asi před dvěma roky jsem si začala procházet určitou vnitřní transformaci, která přišla v závěsu za všemi těmi velkými změnami, které jsem tehdy ve svém životě udělala (čti tu). A kterou jsem zakončila odchodem odevšud, odkud to jenom šlo. Odešla jsem tehdy z práce, z Prahy, i ze svého starého blogu. Měla jsem zkrátka  tendenci „pálit mosty“, protože jsem měla, pocit, že to všechno už nejsem já.

Tenhle blog už nejsem já. Tohle jídlo už já nejím. Tohle oblečení už já nenosím. S těmahle lidma si už nemám co říct…  A tak bych mohla pokračovat. A nebyla to žádná póza. Takhle jsem to skutečně cítila. Jenom že problém je v tom, že tohle všechno jsem já byla, i když jsem měla pocit, že už ne.

My lidé a vlastně celý svět, se vyvíjíme ve spirále. To znamená , že naše staré já nás dřív či později  stejně vždycky dožene.

Občas jsem měla pocit, že už nejsem ani svoje tělo. Někdy jsem byla dost mimo něj a možná proto mě tak zlobilo. Někdy jsem zase měla pocit, že procházím do nějakých vyšších dimenzí a cítím věci mírně nadpozemské (čti tu). A přitom jsem byla jenom tak málo uzemněná…(čti tady 🙂  )Vnitřně jsem to zkrátka celé tak nějak tušila. Že to není úplně zdravý… Ale bylo to zároveň tak krásné a povznášející, že jsem si na tom ulítla. Ale nešlo to jinak. Musela jsem si touhle zkušeností projít.

Celá tahle „spirituální bublina“ (nebo obláček chcete-li) praskla docela nedávno. Seděla jsem u svého psychologa, vysvětlovala mu „temnou noc svojí duše“ a mávala mu knihou Dr. Hawkinse před očima. A on mi řekl ať ji hezky zase zavřu a sama mu svými slovy povím, v čem je problém. Nastavil mi zrcadlo a já uviděla tu svoji bublinu zvenčí. Došlo mi, co to pořád dělám. Unikám do intelektuálních a spirituálních úvah před svou vlastní temnotou. Moje zkušenost se dovršila. Prásk. A v návaznosti na tuhle bublinu začaly praskat i další. Prásk. Prásk. Prásk. Doslova před očima se tříštilo tlusté sklo mé vlastní nevědomosti.

Dva týdny jsem to všechno vydýchávala. Dva týdny mi bylo tak nějak konstantně furt zle a došlo i na slzičky. Ale pak přišla úleva. Velká úleva. Cítila jsem, jak padám zpátky na zem, jak mám po hrozně dlouhé době (a možná snad poprvé v životě takhle moc) pevnou půdu pod nohama…Jak jsem doopravdy tady a teď. Přítomná.

A i když se od té doby potýkám s kupou věcí, které jsem si myslela, že už mám dávno vyřešené,  i když čelím znova všem svým dávným obavám i strachům, je mi tak nějak líp. Jelikož už nežiju v iluzi, ale ve skutečném světě.  A mám absolutní fokus a motivaci na těchto svých straších a obavách pracovat a postupně se všech zbavit.

Dneska vám chci říct už jen jednu věc. Že (jak už jsem psala výše) život je spirála, po které stoupáme. A to znamená, že jak znova a znovu potkáváme své „staré já“ a věci, které jsem si mysleli, že už máme vyřešené, je to občas trochu na palici. A ať na to prosím myslíte, až vám třeba někdy bude hůř. Že to jak se zrovna cítíte, možná není propad dolů, ale paradoxně se vám naopak otvírá cesta vpřed. Ke svému autentičtějšímu a hlavně skutečnějšímu Já.

Tak na všechny cesty! Nejenom na ty vábivé…

S láskou i neláskou ♥

Radka