Moje jógová cesta a lektorské „poprvé“

Když jsem kdysi začala chodit na jógu, říkala jsem si: Jó, to by se mi taky jednou líbilo takhle předcvičovat, to by mě bavilo. Ale holt jsem neohebná a neumím mluvit před lidma. Navíc tolik ženských pokupě, to bych nezvládla. Takže nic pro mě…

jóga jak začít

Mluvení na veřejnosti mě vždycky děsilo. Už od základky jsem dělala všechno možné, abych se mu vyhnula. Nesnášela jsem všechny ty přednášení, referáty a vůbec nejhorší byly představovací „kolečka“… O nic líp jsem na tom nebyla ani s ženskými kolektivy. Většinou jsem se jim spíš vyhýbala a dávala přednost těm klučičím.

Na hodinách jógy jsem zase byla vždycky to největší dřevo. „Jak dlouho cvičíte slečno? No, s jógou jsem začala už tak před 10 lety. Aha…“a následovalo většinou ticho. Fyzioterapeuti, ke kterým jsem chodila se svými bolavými zády ještě přidávali větu: „Ale to by Vás neměli bolet záda když cvičíte jógu. A necvičíte ji špatně?“ Nevěděla jsem…

Když jsem si o pár let později (víceméně shodou náhod) dělala lektorský jógový kurz, dělala jsem si ho primárně pro sebe. Protože jógu jsem cvičila (i když přerušovaně a ne příliš disciplinovaně) už tak dlouho, ale na mém těle to nezanechávalo žádné výraznější stopy. Pořád jsem čas od času chodila na rehabilitace se zády a (ne)ohebná jsem byla pořád stejně. Chtěla jsem zjistit, co teda dělám blbě. A taky aspoň jednou v životě studovat něco, co by mě opravdu bavilo. Říkala jsem si, že by bylo fajn kurz třeba jednou použít a předcvičovat. Ale vzhledem k mé neutuchající neohebnosti a diskomfortu, který jsem zažívala při předcvičování byť naší malé skupince na kurzu, jsem si opět řekla: Sice by se mi to líbilo, ale holt to není nic pro mě…Kurz jsem nakonec dokončila s půlročním zpožděním. Procházela jsem si psychicky i fyzicky náročným obdobím a tak jsem ho nakonec přerušila. Prostě mi na něj nezbyly síly.

O další půlrok později jsem začala pořádat soukromou “lesní jógu” pro 3, 4 rodinné příslušníky nebo známé. U nás na louce a pak i doma v obýváku, abychom se sešli, trochu se protáhli a já to všecko co jsem se naučila, hned zase nezapomněla. I tohle pro mě bylo zpočátku dost diskomfortní. Předcvičovat a u toho mluvit není zkrátka vůbec tak jednoduché jak se možná zdá…Bavilo mě to. Zase jsem si začala přát možná jednou i předcvičovat. Moje zdraví se dávalo pomalu (i když jistě dokupy), ale já se pořád bála, že na to kromě ohebnosti a schopnosti mluvit veřejně, navíc stále ještě nemám ani dost sil. Síly pomalu, ale jistě přibývalo, ale stejně se v mojí mysli neustále našly důvody, proč „ještě ne“. Nechala jsem to plynout…Možná jednou, říkala jsem si.

No a včera jsem shodou “náhod” měla svoji první veřejnou lekci, do které mě vesmír a lidi kolem mě doslova dokopali. Nechtělo se mi do toho. Fakt hrozně se mi nechtělo 😀 Zároveň jsem cítila, že „už je čas“ a že bych se taky mohla vymlouvat a utíkat před tou nekomfortní zónou donekonečna. A věděla jsem, že pokud to dám, pokud cestou neuteču nebo se na poslední chvíli nezamknu někde na záchodě, může mě to posunout o velký kus dál.

A jak to dopadlo? Místo plánovaných 8 lidí přišlo 18. Takže plný sál. A i když opravdu víte, že jóga a lektorování není o tom vypadat a být ohebná jako jogínka z instagramu, ale spíš umět se naladit na lidi a něco jim předat, stejně vám to pořád šrotuje hlavou. Zrovna já mám někomu předcvičovat? Opravdu?

Neměla jsem vysoké ambice. Stačilo mi když neuteču, nesložím se a nebude to zkrátka úplně velký prů..r. A …nebyl. Přežila jsem já i všichni zúčastnění a dokonce jsem si to místy i užila. A jelikož jsem nic nečekala, o to víc mě potěšila ta krásná zpětná vazba od ostatních.

A nepíšu to celé proto, abyste mě plácali po rameni. Píšu to proto, abyste věděli, že neohební můžete jógu nejenom cvičit, ale dokonce i předcvičovat. A že právě my, kteří se nenarodili jako „hotoví jogíni“ jógu potřebujeme ze všeho nejvíc. Píšu to pro to, že to třeba někoho může inspirovat k tomu taky překročit krok po kroku tu svou zónu komfortu. Protože to JDE. Protože věty jako “tohle není nic pro mě” nebo “s tímhle jsem se holt nenarodila” nejsou nic jiného než výmluvy. A mě připadá důležité sdílet nejen úspěchy, ale i strachy. To, co často nejde vidět a co si necháváme pro sebe. To, co se tak moc snažíme zamaskovat až máme kolikrát pocit, že jsme jediný na světě, kdo něco takového cítí.

A i když mi asi ještě chvíli potrvá než se v podobných situacích budu cítit opravdu komfortně, překročit tu svoji zónu, to je jeden z nejlepších pocitů na světě. A nakonec zjistítel, že stojí za všechny ty předešlé nepříjemné pocity na těle i na hlavě. Každý ji někde máme. Tu svou zónu nekomfortu. Tak je pojďme překračovat. Pojďme se podporovat a pojďme si navzájem sdílet a přiznat i svoje obavy a strachy. Protože to moc pomáhá. A kdo se neposouvá, stojí na místě. Aneb jak říká Mistr Sifu z Kung-fu Pandy:

Když budeš dělat jenom to co už umíš, nikdy nebudeš ničím jiným než jsi teď. 

(mimochodem, Kung fu panda je nejlepší kreslená pohádka, která vám řekne o životě víc než kdejaké erudované filozofické a duchovní knihy 🙂 )

Děkuju všem lidem za to, že přišli a děkuju moc za všechnu zpětnou vazbu. Děkuju za podporu mému Tomovi. Že si v takových chvílích stoupne přede mě na podložku, uklidňuje mě svým úsměvem a našeptává mi, když si nemůžu zrovna vzpomenout že dlani se říká dlaň ♥ Děkuju metodě RUŠ  ,bez které bych možná tenhle krok nikdy neudělala. A děkuju sobě, že jsem se dobrovolně postavila čelem jednomu ze svých největších strachů a zbourala tu zeď.

PS: A kdo chce, s tím se ráda uvidím každý sudý týden v úterý od 19 hodin ve studiu SUN.