Moje sebeuzdravení: DÍL 1. Přestávám cvičit

Možná děláte tu stejnou chybu. Možná cvičíte, běháte sportujete… Jenomže pak přijde vždycky doba, kdy místo cvičení jenom ležíte a jste úplně bez energie. V horším případě máte i nějaké akutní nebo chronické potíže. Možná chcete tak trochu všechno nebo nic. Možná jste jako já. A proto přestávám cvičit.
.
Je asi přirozené, že blogeři píší nejvíc o tom, co sami prožívají. Pro mě už je víc než rok jedním z témat číslo jedna MOJE ZDRAVÍ. Nebo spíš nezdraví. A dělím se o svoje (nejen příjemné) zážitky především na instagramu. Sice dostávám poslední dobu i dost „unfollow“ ale víte co, mě je to fuk. Sdílím to, co žiju. Kdo chce sledovat jen hezké fotky a neustálou nálož pozitivní energie, musí jít jinam. Tohle jsem aktuálně já a nestydím se za to. Problémy máme všichni, jen o nich málokdo píše na internet. Díky tomu přibyli na druhou stranu lidí, kteří mi píšou zpátky. O svých zkušenostech, problémech a občas ode mě chtějí dokonce i radu. Nejsem však doktor, a tak posílám dál jenom to, co můžu bez obav z vedlejších účinků předat. Svojí zkušenost. A taky svoje chyby. Chyb dělám pořád spoustu, přesto jsem stále přesvědčená jít přírodní cestou léčby a vyléčit se bez léků. Ty podle mě mají svoje odůvodnění v akutních případech, ale v těch chronických jenom roztáčejí začarovaný kruh. Uvědomuju si, že skutečná cesta vpřed spočívá v přenastavení mysli a změny určitých zažitých vzorců chování. A to se neděje ze dne na den, ale postupně a pomalu.
.
chronická únava sebeuzdravení
.
Dneska bych chtěla mluvit o přenastavení svojí mysli ohledně pohybu. Možná jste si všimli, že jsem nedokončila svou adventní jógovou výzvu. Mohla bych to brát jako další selhání, ale nakonec jsem i díky této výzvě přišla na jednu důležitou věc. Do jógové adventní výzvy jsem šla, protože jsem se zrovna učila na závěrečné lektorské zkoušky. Nejsem moc velký milovník výzev a žádnou většinou nedodržím. Ale jóga byla v tu chvíli mým denním chlebem a cvičit víc než hodinu denně pro mě bylo naprosto přirozené a jednoduché. Tak jsem si k tomu přidala denně navíc i jednu pozici podle adventního kalendáře. Když jsem však odjela na poslední část kurzu do Prahy, po celodenním jógovém maratonu mi na večerní focení pozic už nezbývaly síly ani chuť. Józe jsem se věnovala ještě víc než předtím, ale nefotila se u toho. Přišlo mi paradoxní, že kvůli józe bych přerušila jógovu výzvu a tak jsem se vždycky nějak vyfotila a sdílela to dál. A krásně si tím celou výzvu zprotivila. Po zkouškách a návratu zpátky domů jsem byla úplně vyšťavená. Málo spánku, stresy ze zkoušek, moje načaté ledviny a příliš města po 2 měsících lesního klidu. To všechno udělalo své.
.
Když jsme pak okolo 21. 12. jeli s Tomem znovu do Prahy oslavit s jeho rodinou předčasné Vánoce, můj režim se zhroutil podruhé. Jedla jsem všechno to jídlo, které normálně nejím a kterým nás všude hostili a vypila i nějaký ten alkohol. A postupně přestala úplně cvičit. Vánoce jsem si chtěla užít a proto si řekla, že se nebudu do ničeho nutit ani se omezovat. Dál jsem si jedla co jsem chtěla a dál jsem necvičila. Za celé Vánoce snad jednou.
.
Když pominuly Vánoce, cítila jsem se stokrát hůř než předtím. Zmizelo opět to několik měsíců těžce obnovované nadšení, chuť i energie. Jako bych padala znova někam tam, kde jsem byla loni toto dobou. Došlo mi, že jediný skutečný NÁVYK je ten, který si dokážu držet, ať se děje cokoliv. KAŽDÝ DEN. Když se mi změní režim, když cestuju, když mám moc práce nebo když jsem totálně bez energie a nechce se mi vůbec NIC. A na všechny ostatní se proto můžu rovnou vykašlat. Dávat si takové úkoly, které nedokážu aktuálně plnit, je hloupost. Jógová výzvy byla sice jen krátkodobou výzvou, ale opírala se o moje každodenní cvičení jógy, které jsem si chtěla uchovat i po skončení kurzu. Jenže jak můžu denně cvičit když nejsem zvyklá ani denně chodit? Došlo mi, proč se už rok točím v kruhu.

Je třeba znovu vystavět základy pro trvalé zdraví a dostatek energie. A pokud mají držet, musím začít opravdu od začátku

Stavění základů je nuda. Základy nejsou vidět, nikoho neoslní a proto je často přeskakujem. Ať už ve cvičení, ve stravě nebo v práci. Jsem však už dost poučená na to, abych se jim dál vyhýbala. Když stavíme dům, taky nezačneme střechou a vybavením domácnosti i když je to daleko zábavnější než kopat díru a vylévat ji betonem. Můj stav není konstantní a na moje tělo není spolehnutí. Jak žijeme, tak i marodíme a já proto marodím jak na horské dráze. Konečně jsem proto začala dělat to, co mi paní doktorka celostní medicíny radila už na jaře – choďte. A já to samozřejmě neposlouchala a dál cvičila nebo běhala pokaždé když mi bylo líp. A pokaždé to po nějaké době padlo a já nedělala chvíli zase vůbec nic. Takže už neběhám, necvičím, ale za to teď opravdu KAŽDÝ DEN chodím.
.
Cokoliv se má stát návykem, musí se dělat každý den. Je to vlastně hrozně jednoduché pravidlo. Když totiž byť jednou vynecháme, startujeme začarovaný kruh. Dělat něco párkrát do týdne zní možná snadněji, ale není. Z dlouhodobého hlediska to vyžaduje daleko silnější disciplínu. Takovou, kterou zatím nemám. A nemám ani ve svém okolí člověka, který by ji měl. Lidi s takovou disciplínou já sama znám jenom ze sociálních sítí nebo jógových studií, kde přede mnou stojí jako lektoři. Tito lidé dokáží udržet třeba i jednotýdenní návyk ve svém životě konstantně po řadu let. Jejich disciplína však vychází ze stabilního návyku v podobě předchozího denního tréninku. Když chceš něco změnit, musíš na tom pracovat každý den. Tečka.

Teď už zkrátka vím, že co neudělám opravdu každý den, jako by s postupem času ani nebylo

Ještě nedávno jsem opakovala, že nikdo není nikdy dost nemocný nebo dost starý na to, aby cvičil jógu. Pořád si to myslím a taky ji cvičím. Přesto pro mě aktuálně chůze předčí i jógu, a to právě ve své nenáročnosti. Chůze je přece jenom ten absolutně nejpřirozenější pohyb, který můžeme dělat. Navíc v každém počasí a ročním období. Při chůzi je navíc daleko jednodušší vypnout hlavu než při józe.

Čím pomalejší pohyb, tím těžší je zpomalit tok myšlenek

Proto spoustu lidí volí dynamické sporty a józe přijdou na chuť často až za několik let. Měla jsem to stejně. I po letech s jógou je pro mě často daleko snazší vypnout hlavu při chůzi než na jógové podložce. A tak teď prostě každý den CHODÍM. Alespoň půl hodiny. Někdy i hodinu, ale venku je teď vážně pěkná kosa a tak to trochu krátím. Nepřestávám cvičit úplně. Některé dny cvičím pomalejší jógu nebo se alespoň protáhnu v několika nenáročných pozicích. Z každodenní chůze si chci však  vypěstovat tak silný návyk, že půjdu prostě VŽDYCKY. I kdybych umírala 🙂 A PAK, až tento návyk i moje zdraví bude stabilní, navážu na něj cvičením a posunu pravidelný pohyb ve svém životě zase o kus dál. 
EDIT:
Tento článek jsem psala už před pár dny. A krátce na to mě zachvátila angína. První výzva tak přišla téměř hned. A víte co? Ono to fakt jde! I když máte pocit, že zrovna umíráte a opustit postel se zdá jako naprosto nemožné. Když to překonám a pořádně se oblíknu, vydržím tu půlhodinku šouravým krokem venku šlapat prostě VŽDYCKY. A když se vrátím domů, je mi vždycky líp! Zn.: odzkoušeno, odžito:)