Moje zpověd roku 2018 / ČÁST 1.

31.12.2018

Retrospekce.

Mám pocit, jakoby náš vztah s Tomem byl totálně vyčpelý. Ale můžu se vůbec divit? Co z nás zbylo? Co ze mě zbylo? Žádná radost, žádná naděje. Nedělám nic, co by mě bavilo. Občas si zacvičím jógu. A to je tak vše. Mám pocit, že jsem se dostala do stejného stádia jako v původním vztahu s Kubou. Máme volno a stejně nás nebaví nic dělat. Jsme oba „mimo“. Ve svých hlavách. Nejsem vůbec spolu. Čekáme „na něco“. „Až se něco stane“. Velká prázdnota. Říkám si, co mi v tom životě zbylo? Rodina daleko, práce žádná, kamarádi rozprchutní nebo jsme se odcizili. Myslela jsem si, že mám aspoň Toma. Teď mám pocit, že nemám ani jeho. Mohla bych být zoufalejší? Už mám pocit, že ani nic necítím. Dřív bych brečela a naříkala, ale teď? Nejde mi ani brečet. Necítím lásku. Necítím nic.

Napsala jsem si do svého počítačového deníku někdy letos v létě. Tohle bude asi nejdelší článek ever. 31.12., konec roku. Vypadá to jako přesné načasování. A asi je. Jedu s rytmy přírody, takže kdy jindy by měla přijít ta největší retrospekce, když ne teď? Dneska to bude dlouhé a neuspořádané, ale o to víc autentické.

zpověd roku 2018

Retrospektuju se od té doby, co jsem se vrátila zpátky do lesa. Pořád o tom chci psát, ale pořád to nedělám. Nepíšu na blog, ale ani pro sebe. Cítím, že to potřebuju udělat, ale nedokážu se k tomu dokopat. Těch myšlenek bylo za poslední dva měsíce tolik, že jsem je nestíhala ani umyslet natož zaznamenat. A tak jsem rezignovala. Asi díky tomu jsem dnes vzhůru od 2 rána a přemýšlím. Ale tak nějak blbě, protože cítím, jak mi to škodí. Mysl se rozjela, tělo leží a já si opět tvořím tu blbou nerovnováhu. Nerovnováhu, kdy moje mysl předbíhá moje tělo a kterou jsem se naučila už dost dobře eliminovat. A musím se pochválit, že mi většinou fakt jde. Ale pak se stačí pár dní nehýbat, blbě jíst, nemít prostor na to být o samotě, začít moc přemýšlet a podhoubí pro nezdravý způsob přemýšlení, který mnohdy končívá depkou, je na světě.

A to všechno, protože Vánoce. No není to paradox?

Není. Nemůžou za to Vánoce, ale já. Snažila jsem se je slavit stejně jako doteď. Což už dost dobře není možné. Pokud jsem změnila svůj způsob bytí, musím změnit i způsob, jakým prožívám Vánoce. Silvestr. Vlastně všecko. Ale postupně. A tak těch „failů“ asi ještě pár prožiju. Je to nejspíš nevyhnutelné a měla bych to přijmout. Každopádně depku mít nechci a tak konečně píšu. Pak si zacvičím, dám si něco výživného k jídlu a bude zase dobře.

Ono je to vlastně tak jednoduché udržovat se v pohodě. Když přijdete na svůj osobní návod, který vám funguje, jen blázen by se jím neřídil. Tak proč to nedělám? Vždyť už přesně vím, co si moje tělo žádá. Dokážu ho navnímat natolik, že přesně vím, které další sousto jídla už bude navíc a že ten či onen pohyb mi uvolní a navede energii přesně do dané části těla. Vím, kdy přesně potřebuju být sama a vím, kdy už musím přestat tolik mluvit, protože mě to stojí moc energie. Přesto mi dochází, že bez pravidelné praxe je mi všechno tohle uvědomění naprosto k ničemu.

Ale zpátky k tomu psaní. Píšu jak divá, abych se vyčistila a dostala z mysli všechno, co má jít ven. Píšu jako kdysi, když jsem mívala tak přeplněnou a neklidnou mysl, že když jsem se už dala do psaní, bylo to jako zvracet na papír. A pak mi bude pětkrát tak dlouhou dobu trvat dát to po sobě dokupy. O to upřímnější (a taky delší) to dnes asi bude.

Snažím se dát dohromady vše, co je třeba ještě sepsat. Do středu mojí pozornosti poslední dny, týdny i měsíce pořád skáče moje minulost a já vím, že to má svůj důvod. Všecko má svůj důvod. Nejsou to naštěstí výčitky, frustrace ani stesk. Všechno, co se letos událo se událo nejlépe, jak jen mohlo. Což samozřejmě dokážu ocenit až zpětně. A cítím vděk, přestože když si vzpomenu na určité chvíle letošního roku, je mi dost nevolno a jen opravdu nerada bych si je prožila znovu.

—-

Můj kolaps na počátku roku, kdy jsem si prošla stavem zoufalství, totálního vyčerpání a zavaření mozku díky několikadenní nespavosti, o které jsem už psala, mi ve srovnání s obdobím mých letních depresí teď už nepřipadá tak hrozný. V létě jsem žila permanentně v takovém strachu, že jsem si asi poškodila ledviny, které si budu dávat dokupy pravděpodobně ještě nějakou dobu.

Nedávno jsem někde slyšela, že největší zdravotní potíže míváme v době uzdravování. Proto spoustu lidí onemocní teprve tehdy, když si vezme konečně dovolenou nebo si dovolí zvolnit svoje pracovní tempo. V „ozdravné fázi“ údajně taky umírá nejvíc pacientů a přichází ty největší komplikace. V době, kdy jsme v tom největším zápřahu, si totiž naše tělo jednoduše nemůže dovolit se uzdravovat. Drží nás dokud to jde. A my zase držíme, dokud drží tělo.

Jak zrádný to kruh.

V době, kdy jsem měla ty nejsilnější deprese jsem se až divila, že mi fyzicky (kromě nedostatku energie) nic není. Cítila jsem, jak tím velkým strachem ubližuju svému tělu a věděla jsem, že všechna ta negativní energie se musí někde ukládat a následně projevit. Ale nedělo se NIC. Bylo mi fyzicky zle, ale nepřišel žádný kolaps nebo příznaky nemoci. Ty všechny hříchy, kterých jsem se na svém tělu dopustila, si slízávám paradoxně až teď, když jsem v klidu. To jen abyste věděli, že pokud jste se z něčeho náročného dostali nebo konečně zvolnili tempo a je vám ještě hůř než předtím, je to naprosto normální. Tělo si konečně dovolilo zahájit proces léčby, na kterou do té doby nemělo prostor. A tak spotřebovává veškerou nadbytečnou energii na regeneraci a zacelení škod. Proto vám už moc energie na nic jiného nezbývá. Zdá se to logické, ale málokomu to dojde. Mě to taky hned nedošlo. Nejsem doktor, ale o tomto principu mluví osvícení doktoři,jako například Jan Vojáček. Někdy se stačí podívat jenom do svého života nebo kolem sebe a zjistíte, že spoustu lidí onemocní například na dovolené. Tenhle jev má dokonce svůj lékařský název – Nemoc volného času.

A co způsobilo moje deprese? Čeho jsem se tolik bála? Vlastně všeho. Ale především toho, že nenajdu ve svém životě nikdy práci, která by mě uživila a zároveň mi dala pocit uspokojení. Pracovala jsem konečně na sebe, což jsem si přála, ale zároveň mi došlo, že ta část práce, která mě převážně živí, mě nijak zvlášť nebaví ani nenaplňuje. Na druhou stranu jsme věděla, že už nezvládnu, opravdu aktuálně fyzicky nezvládnu chodit někam, kde mi to smysl rovněž nedává i kdyby mě tam platili zlatem.

Necítila jsem se dost silná na to vytvořit si vlastní svět, ale ani žít v tom, který byl okolo.

Tím pádem mi vycházelo, že buď umřu na svoji nedostatečnou schopnost přizpůsobení se nebo na chudobu či nedostatek energie ve všech formách. A když jsem si nakonec řekla, že to vzdávám a šla si hledat práci, nikde mě nechtěli. Z pohovorů chodily samé odmítavé odpovědi a já byla nešťastná že mě nikde nechtějí i když jsem tam ve skutečnosti pracovat vlastně nechtěla. Analyzovala jsem si v hlavě celý svět a snažila se přijít na to, jak v něm mám sakra dál žít, protože umírat se mi ještě nechtělo.

Měla jsem však silný pocit, že pokud chci žít v souladu se sebou a svými hodnotami, na tomto světě to nebude.

Těch východisek bylo a samozřejmě vždycky je milion, ale v tom stavu, s tím množstvím energie, které jsem měla k dispozici, jsem je prostě neviděla. Můžete tisíckrát říkat člověku v depresi, že jeho situace má řešení a že leží přímo před ním, ale on vám stejně neuvěří.

A tehdy jsem se dostala ve svojí hlavě až někam tam, kde mi lidský život přestal dávat smysl. Bylo mi tak zle nejen na duši, ale i na těle a dala bych cokoliv za to z něj alespoň na chvíli vystoupit. Pochopila jsem, jak chutná beznaděj a jaký je to stav, když zoufale potřebujete energii, kterou nemáte a kterou potřebujete právě na to, abyste se z toho stavu dostali. Zkrátka začarovaný kruh. A že vám tu energii nikdo jen tak nedá a když si ji náhodou vynutíte, je vám pak ještě hůř. Jste znechuceni sami sebou.

Naštěstí moje beznaděj nedošla svého konce. Rozhodla jsem se s tím vším poprat sama, protože jsem se jednoduše styděla a při tom všem si zároveň uvědomovala, jak banální je můj stav. Jak daleko hůř se má tolik lidí na tomto světě a že já vlastně nemám žádné právo chtít něčí pomoc nebo energii. Dlouhou dobu jsem si tyhle stavy nechtěla vůbec připustit a dovolit, protože jsem si myslela, že na ně nemám ze své pozice právo. A možná proto trvaly tak dlouho. Nedovolila jsem si ani nemoc, jelikož jsem byla jednoduše přesvědčená, že si ji nemůžu dovolit. A i kdybych to udělala, stejně by mi tehdy žádný doktor nepomohl, protože jsem v žádného nevěřila. Jen bych se dostala do bludného kola léků a diagnóz, které by mě ještě víc zaklely do mého stavu.

Možná se vám to teď bude zdát přitažené za vlasy, ale já opravdu věřím, že o svojí nemoci si člověk rozhoduje sám. Ať už na vědomé nebo nevědomé úrovni. V rámci systému je bohužel nemoc často jediná možnost, jak se z toho všeho dostat ven. Vystaví vám neschopenku, udělí oficiální status pacienta a je to. Ale jako živnostník bych stejně žádnou neschopenku nedostlaa a navíc jsem měla to „štěstí“, že se mi tohle všechno dělo vědomě. To štěstí dávám do úvozovek, protože si myslím, že přetnout ten začarovaný kruh nějakou nemocí, bývá mnohdy byť ne nejšťastnější, ale možná nejefektivnější a nejrychlejší řešení. A tak jsem byla dál „jen“ děsně unavená, trpěla bolestmi zad a chronickým nedostatkem energie.

Někdy tehdy jsem se ocitla naprosto sama na celém světě. Ne fyzicky, ale duševně. Tam úplně dole jste totiž sami. Nikdo tam za váma nemůže ani nechce a tak vedle sebe najednou nemáte jediného člověka. I ti nejbližší se ode mě distancovali a já to naprosto chápu. Sama se sebou jsem nedokázala vydržet, tak jak jsem to mohla chtít po druhých. A i když Tom, ten skvělý a nadlidsky chápající Tom, mě nikdy fyzicky neopustil, stejně mě i on v těch nejdusivějších chvílích opustil alespoň duševně. Musel.

Zpětně vím, že ač to byly nechutné okamžiky, právě z nich teď můžu čerpat sílu. Jenomže v tu chvíli jsem se silnější necítila. Necítila jsem se silnější ani když ty nejhorší stavy ustoupily a já se poponesla trochu výš. Tu přidanou hodnotu všeho jsem pocítila až o týdny později, kdy jsem se dostala nadobro z těch nehorších stavů. Tehdy někdy přišel pocit, že poprvé ve svém životě už opravdu žádného člověk kromě sebe ke štěstí nepotřebuju. Brzy na to jsem si našla i novou práci. Úplně mimo obor, která však odpovídala mým ideálům a o které jsem věděla, že mě nebude ničit. Maximálně fyzicky, což se taky dělo 🙂 Nastoupila jsem do soukromé školy a byla pro změnu fyzicky vyřízená z dětí i neustále interakce s lidmi po půl roce homeofficu a sociální izolace. Navíc začal onen „proces léčení“ a tělo si začalo vybírat, co jsme mu dlužila. Chronická únava byla zpět.

To všechno však byla pohoda oproti předešlému duševnímu trápení a depresím. Nakonec jsem zjistila, že tam kde jsem viděla zdi, byly zdi jen v mojí hlavě. Opět jsem si potvrdila, že můžu začít dělat prakticky jakoukoliv práci bez ohledu na vzdělání a zkušenosti, pokud alespoň zpočátku slevím ze svých nároků a pokud budu opravdu věřit, že můžu.

A došlo mi to postupně všecko. Celý ten můj příběh. Jak jsem se na samotném začátku svojí cesty zbavila jedné velké závislosti v podobě tehdejšího přítele, ale zároveň navázala závislosti nové. I když už ne tak silné. Sice jsem si opět zamilovala samotu, ale dlouhodobě jsem být sama neuměla a musela jsem si neustále vypomáhat lidmi. Nejprve jsem se v Praze snažila neustále s někým novým seznamovat a nakonec mým největším oslím můstkem, díky kterému jsem přežila náš rozchod s Kubou, byla moje kamarádka Janča. Dělaly jsem si oslí můstky tak nějak navzájem a její blízkost mě dostala z nejhoršího. A vlastně díky bohu za to, protože chtít ze dne na den skoncovat se všemi závislostmi, to by bylo na blázinec. Každá skutečná změna přichází postupně a je na ní třeba pracovat. Jenomže já velmi krátce na to potkala Toma. A přestože byl náš vztah naplněný od začátku volností a svobodou, stejně tu byl opět ten oslí můstek v podobě NOVÉHO KLUKA.

Přeskočila jsem ten stav, kdy se člověk naučí být opravdu SÁM. Stav, který mnoho lidí (a obzvlášť my ženy jsem na to expertky) nemá možnost nikdy pořádně prožít, protože jsme odjakživa zvyklé skákat ze vztahu do vztahu. Budiž mi omluvou, že jsem ho nepřeskočila ze strachu, ale z lásky. Milovala jsem ještě předtím, než jsem Toma potkala.

Samu sebe, život. A tak jsem si myslela, že je to v pořádku. A taky by bylo. Ale jenom v tom případě, že by se jednalo o dlouhodobý stav. Jenomže nejednalo a já to nevěděla. Přesně takhle já totiž žiju. Stoupám si do nebe a pak zase padám. Nevím pořádně kým jsem a už bych chtěla dosáhnout osvícení. Nedělám roky nic a pak udělám tolik změn, že mě to zprvu málem zabije a následně vyhoupne až do nebes.

Toma jsem potkala právě v tu chvíli vzestupu. Byla jsem šťastná, konečně svobodná a odpoutaná ode všeho, co mě v mém minulém životě brzdilo a myslela si, že mám všechno vyřešené. Bylo to naivní, ale nikdy jsem nic podobného nezažila. A ten stav, ve kterém jsem byla byl opravdu tak intenzivní a krásný, že jsem se jim nechala unést.

A hlavně, což je myslím hodně důležité, jsem v tu dobu žádnou vážnější známost ještě potkat nechtěla. Nelpěla jsem na tom, ale byla jsem tomu otevřená. Snila jsem o tom, jak potkám kluka svých snů, ale třeba za rok či dva. V tu chvíli jsem chtěla hlavně cestovat a věnovat se sama sobě. A tak se to prostě stalo. Stejné přitahuje stejné a Tom to v té době měl dost podobně. Spokojený ve svém aktuálním životě, nažhavený konečně začít cestovat, bez touhy po lásce v podobě druhého člověka a přitom otevřený někoho nového potkat.

Pamatuju si, jak mi Daniela někdy začátkem července předloni předpověděla, že někdo zásadní se objeví ještě letos a já se zhrozila. Cože? Už letos? To je hrozně brzo! No a do měsíce jsem ho potkala.

Vím, že každý jiný normální kluk by se se mnou už dávno rozešel. Za náš dosavadní vztah minimálně třikrát. Ale Tom tu pořád byl. Místy vyčerpaný, místy duchem daleko ode mě, ale byl. A já mu všechno vysvětlovala. Říkala jsem mu proč se co děje a zároveň ho přesvědčovala, že může kdykoliv odejít, že ho nedržím. I když jsem věděla, že jestli se na mě opravdu vykašle, budu na tom ještě hůř. A právě otevřená, neustálá komunikace, nám zachránila celý vztah.

Nakonec se na mě opravdu vykašlal. Ne oficiálně ale tím, že tu pro mě zkrátka přestal být. Nedržel mě, protože už dál nemohl ani nechtěl. Dělal to se všemi svými dosavadními přítelkyněmi a proto věděl, že dokud mě bude držet, budu na něm závisla a nikdy se z toho doopravdy nedostanu. Tehdy jsem nadávala a vztekala se k čemu ho vlastně mám. když mi není žádnou oporou, ale teď zpětně jsem za jeho „drsnou lásku“ vděčná. Umožnil mi projít si tou zkušeností naplno. Dokázala jsem sama sobě, že se můžu i v těch nejtěžších chvílích spolehnout jenom na své vlastní nohy, přestože jsem byla oficiálně ve vztahu. Dokázala jsem být konečně SAMA.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.