Moje zpověd roku 2018 / ČÁST 2.

Musím se dostat vždycky až dolů, abych si uvědomila, že se chovám jako naprostá pipka? Asi jo. Probírám všechny svoje „neoškrábané“ brambory, které jsem si za ty léta nastřádala do kyblíku a jehož obsah se mi najednou obrátil vzhůru nohama a celý se vysypal. Teď musím každou tu bramboru vzít do ruky, podívat se na ní a oškrábat ji nejlíp jak dovedu. Chtěla bych být zase tou skvělou holkou, kterou Tom potkal. Plná energie, tak přítomná a vědoma si kouzla okamžiku. Až tohle všechno doškrábu, budu zase ta skvělá žena? Uvědomělá, vnímavá, otevřená a láskyplná? Snad ano. Když ne, bude aspoň bramboračka!

Tohle jsem si napsala opět někdy v létě.

moje zpověď roku 2019

Když mi nezbyl už nikdo natolik blízký, abych ho mohla otravovat svými problémy, zůstala jsem tam dole naprosto sama. Bylo to období možná jen několika dnů nebo týdnů, už nevím přesně. Bylo mi tehdy nejhůř na světe, ale zpětně tohle období považuju za naprosto zásadní. Díky tomu, co jsem si prožila se teď už vůbec nebojím být sama. Nevím, jestli je to doživotní stav, ale od té doby mám trvalý pocit, že už opravdu ke štěstí nikoho nepotřebuju. To hluboké uvědomění, že mě nikdo a nic jíného než já sama nemůže dostat z mých problémů způsobil, že jsem přestala naprosto a jakkoli lpět na ostatních lidech. A v podstatné míře i na věcech nebo zážitcích. Pořád a paradoxně o to víc mi záleží na mých nebližších, na rodině a vlastně na všech lidech na celé planetě, ale tak nějak jinak. Každým svým pórem cítím, že mě nic tam venku neudělá štastnější. A když ano, tak vlastně zase jen skrze mě. To já sama se dělám štastnější díky sdílení se a otevření světu. Je to určitý proces tvorby, který mě dostává mimo moje ego. Z mého individuálního já vzniká Já a díky tomu se stávám tak trochu nesmrtelnou. Ale je celé je to proces, který vychází ZE MĚ.

Teď vím, že cokoliv tam venku je jen odraz mě samé. A že v tom samotném, ať už je to nová věc, zážitek nebo člověk, štěstí hledat nejde. Proto už to nedělám. A proto nikoho ve skutečnosti už vlastně nepotřebuju. Jsem pořád ke svému stavu trochu skeptická a netroufám si říct, jak dlouho bych „in real“ dokázala být skutečně úplně sama. Všechno se neustále rozvíjí a mění a já už netvrdím nic s naprostou jistotou. Je možné, že tady na tom samém místě budu za rok brečet a soužit se touhou bůhví po kom nebo po čem. Ale v tomto okamžiku vím, že jsem odproštěná od touhy hledat štěstí jinde než mimo sebe.

Víte, ono tohle všechno co píšu není nic objevného. Všude to čteme říká to prakticky každý. Že štěstí nenajdeme v druhých lidech ani tam venku. Ale prožít si to, opravdu ochutnat tu zkušenost, to je jiné kafe. I proto mi to moje psaní často připadá čím dál míň hodnotné a přemýšlím, co vůbec poslat do světa, přestože se mi toho v hlavě honí mraky. Říkám nakonec jenom to, co všichni už vědí nebo to alespoň někde četli. A to nejcennější co mám, tu svoji zkušenost, stejně předat nemůžu. Ta je bohužel nepřenosná. Tečka. Každý, kdo se chce někam posunout si jí musí projít sám. Nedávno jsem četla v nějaké moudré knize – Zkušenost jen náš jediný učitel. A je to fakt. Nikdo jiný než my sami nás doopravdy nic nenaučí.

Chtěla jsem dnes psát o spoustě dalších věcí, ale teď cítím, že už to nejde. Je toho tolik, co ještě zdokumentovat, ale musí to přijít samo. Přesto se pro tuto chvíli cítím vypsaná. Čistá. Vlastně ani nevím, zda to psaní je víc pro mě nebo pro vás, ale je to skvělá čistička hlavy. U mě vždycky znásobená ještě tím, že ji hodím do prostoru.

ČIŠTĚNÍ je momentálně můj program No.1. Tak, jako jsem psala na začátku o onom pytli, neustále totiž umývám a škrábu svoje brambory. Jenom to už nedělám v depresi, ale v relativním klidu a vlastně s potěšením. Proces uvědomění nemusí být nutně spajatý s pocity viny, úzkosti nebo trápení. Nikdo nejsme oběť ani viník, to je jenom náš program. Mě tohle čištění pomáhá uvolňovat nejen v mysli, ale i v těle určité blokády a to mě utvrzuje v tom, že je to správná cesta.

Nevím, kolik brambor ještě musím oškrábat, než si pustím do svého života brambory nové, ale momentálně mi ten můj pytel bohatě stačí. A ještě asi chvíli bude. Na druhou stranu si uvědomuju, že nejde jenom sedět a celé dny škrábat a tak občas vezmu nějakou tu oškrábanou bramboru a zkouším z ní něco uvařit. A právě díky tomu vaření mám pak chuť zase škrábat. A i když to zní možná dost pošahaně (obzvlášť pokud to čteš ty, mami) největší radost mi dělá momentálně uklízení. Včera jsem vyluxovala a vytřela po Vánocích celý dům, zatímco Tom venku přeskládával dřevo a cítila jsem se maximálně spokojená. Ale nejde jenom o úklid domácnosti. Čistím i svoje tělo a cítím ohromnou spokojenost když jdu do sauny, cvičím nebo mu poskytnu zdravou a výživnou stravu. A čistím taky svoji mysl, což je asi ten nejtěžší „čistící program“. Ale když se to povede, třeba jako ted díky psaní, je to čistá radost.

Díky tomuhle CLEANING MOOD PROGRAMU teď nemám vůbec chuť dělat nové věci, poznávat nové místa, lidi nebo nakupovat a zařizovat naši novou domácnost. Snažím si to nevyčítat a beru to jako fázi, která je občas v životě potřebná. Obzvlášť pokud se nějakým způsobem transformujete a mnoho věcí z vašeho dosavadního života musítě zkrátka přestavět nebo úplně odstranit a nahradit.

V minulých letech se údajně hroutilo vše, co nebylo postavené na základech naší vnitřní autentičnosti a stavěli jsme základy nové, vycházející ze skutečné Pravdy schovávající se v našich srdcích. Předpověď pro rok 2019 říká, že v tomto roce budeme vyzýváni k tomu, abychom se udrželi na těchto nových pilířích ať to stojí, co to stojí. A dál budeme využívat naší svobodné vůle k tomu, tvořit život podle svých představ. U mě to dost sedí, akorát musím dostavět ještě ty základy.  A protože pro to nejdřív potřebuju nasbírat dost sil, které pořád stabilně nemám, pro tento rok si zatím plánuju všeho málo. Málo práce, málo utrácení a málo „zábavy“, málo životních změn. Ale o to víc klidu a času pro sebe a své nejbližší.

Zároveň si uvědomuju, že když někde něco odeberu, musím to něčím nahradit. Jinak po tom zbude prázdná díra a člověk cítí, že mu v životě něco chybí. Je například fajn, že teď máme s Tomem téměř minimalistickou domácnost (když nepočítám naši 13. komnatu v podobě pokoje, kde máme ještě všechen ten nedotříděný bordel). Jenomže zároveň je nám tady zatím tak nějak málo útulno. Oba cítíme, že je třeba přidat pár prvků, které budou jenom naše a dotvoří ono „teplo domova“. Je fajn, že umím být sama a nepotřebuju ostatní lidi, aby mě dělali šťastnější, ale je dobré jim dát alespoň najevo, že o ně pořád stojím. Vidět se možná méně, zato s plnou pozorností. Je zkrátka dobré myslet na to, že pro udržení rovnováhy je třeba i v „čistící fázi“ na každý hrnec oškrábaných brambor přikoupit i pár úplně čerstvých. Třeba jenom proto, abych při pohledu na ně nezapomněla, že venku na mě čekají i brambory úplně nové, které jsou tak čerstvé, že je nebudu muset vůbec škrábat.