Naše bydlení za Prahou aneb jak si správně přát

Po několika měsících jsem konečně nafotila naše bydlení, kam jsme se s Tomem letos v zimě přestěhovali. Jedná se o malý domeček (chatičku?), pořád nevím, jak to správně nazývat. Je to zkrátka zrekonstruovaná zděná chata, o jedné místnosti, chodbě, která je zároveň koupelnou a prosklenou kuchyní.

Tohle bydlení jsem si vypřála a spadlo nám doslova do klína. Celé to bylo v době, kdy jsem byla už opravdu hodně unavená. Ze svého nového života, z města, z nikdy nekončícího ruch, světel co nikdy nezhasnou a celým srdcem si přála alespoň na chvíli zase trochu víc pocítit klid a přírodu. Byla tehdy zima a já bydlela čerstvě v paneláku, do kterého jsem se přesunula po létě stráveném na krásných Vinohradech. A dost jsem tím trpěla.

Když jsem se stěhovala z lesa do města, spoustu lidí mě strašilo, že po tolika letech strávených v klidu si na město už nezvyknu. Ale já byla z té změny naopak zpočátku naprosto nadšená a cítila se spokojená. Sice jsem trpěla naším rozchodem s Kubou, ale nové prostředí mě alespoň nutilo na to tolik nemyslet. Tolik nových podnětů všude kolem!

Na Vinohradech jsem měla svůj velký pokoj na klidném místě v historickém domě s oknem do dvora a hned přes cestu Riegrovy sady, ve kterých jsem trávila spoustu času. To místo mě doslova nabíjelo. Únava přišla až posléze, na podzim, kdy jsem vystřízlivěla z eufórie změny, přišel chmurný podzim a já se přestěhovala z čarovných Vinohrad na sídliště.

Tu dobu jsem nesla opravdu těžko. Změnila jsem i práci a přešla na částečný úvazek. Prala jsem se tak nejen s novým bydlením, ale i s prací na sebe, na kterou mi v té době už nezbývala skoro žádná energie. Volný čas, který jsem měla, jsem spíš prostonala než abych byla produktivní. A tehdy jsme se s Tomem poprvé začali bavit o tom, že bychom společně utekli do nějaké chatičky za Prahou. Já byla ochotná jít i do diskomfortu v podobě miniaturního prostoru, suchého záchodu, neexistující koupelny nebo provizorního topení. Prostě mi z té Prahy už regulérně hrabalo. A byla jsem ochotná jít do čehokoliv:)

Pamatuju si, jak jsme v té době odjeli do hor nebo jak jsem si pouštěla filmy jako Cesta z města a plně si představovala, že takhle už zase bydlím a žiju. A úplně se do té představy ponořila. Sehnat za přijatelné peníze chatičku nebo minidomek v pronájmu blízko Prahy ovšem není zas tak jednoduchá záležitost. Hledali jsme, ale nenacházeli.

Zpětně si uvědomuju, že jsem si tohle přání tenkrát (ač nevědomě) přála přesně tak, jak se říká ve všech těch ezo knížkách. Vizualizovala jsem si, že „už tam jsem“, představovala si samu sebe v novém bydlení a zároveň na tom přání nelpěla. Protože jsem si nemyslela, že opravdu něco najdeme.

A pak jednoho dne, úplnou náhodou, když už jsem se téměř smířila s tím, že v tom paneláku zůstanem, se k nám přes úplně jiný inzerát dostalo tohle místo. Tom mi okamžitě volal a prej že „tam chci bydlet, okamžitě tam piš!“ Když jsem uviděla ty krásné fotky a zároveň tu cenu, která byla v té době nižší než můj nájem za sdílený byt v Praze, bylo mi jasné, že na inzerát napíše asi tak tisíc lidí a že naše šance je dost malá. A tak jsem odepsala, ale příliš od toho nečekala.

Asi do minuty od odeslání odpovědi na inzerát mi však zazvonil v ruce telefon. Bylo to až strašidelné:)

Volala mi paní majitelka, která zrovna sedla k té záplavě odpovědí a jelikož jí moje odpověď zrovna blikla před očima, ozvala se mi jako první. Domluvili jsme se na schůzku hned druhý den, ale nakonec jsme se na bydlení jeli podívat ještě ten večer. S Tomem jsme byli oba ihned zamilovaní. A i když jsme nevěděli jestli to vyjde, shodli jsme se na tom, že oba cítíme v sobě uvnitř zvláštní klid. Klid z toho, že to dopadne přesně tak, jak má. Ten pocit už jsem jednou zažila. Pocítila jsem ho poprvé tehdy, když jsme si psala s Tomem (a ještě se neznali) a já si říkala, že tohle je sakra kluk přesně stvořený pro mě.

Byl to pro mě úplně nový pocit, který jsem nikdy dřív nezažívala. Vždycky, když jsem v minulosti narazila přesně na to, co jsem si z celého srdce přála, měla jsem tendenci se o to hned začít strachovat. Čím víc jsem se přibližovala k tomu, co jsem chtěla, tím víc jsem byla nervózní a tím víc jsem se bála, že to nevyjde a že to nakonec ztratím.

Teď už však věřím, že právě v tomto okamžiku, kdy se spojujeme se svými nejsilnějšími tužbami se spojujeme maximálně i sami se sebou a zároveň se všemi a se vším, zkrátka s celý vesmírem. Stáváme se jednou bytostí. A tak (pokud se nenecháme zase odpojit strachem) ani nemůžeme cítit nic jiného, než absolutní klid a jednotu.

Když jsme se nastěhovali, byl to opravdu zvláštní pocit. Vnitřně jsem procítila, jak se moje představa přetavila do reality a já ji uviděla zhmotněnou přímo před sebou a navíc v tak rekordním čase. Ke všemu ta realita byla mnohem hezčí, než jakou jsem měla v hlavě. Ani náhodou se mi nesnilo, že v našem novém (a prvním společném) bydlení budeme mí nejen krásný interiér, ale i velkou osázenou zahradu se spoustou květin, keřů a ovocných stromů, skleník a dokonce i bazén.

A i když se vždycky stejně nakonec ukáže, že nic není tak růžové jak se zdá a my řešíme v tomhle našem bydlení i spoustu nedostatků (a vlastně nevíme, jak dlouho tady ještě budeme), bylo zkrátka v danou chvíli takovým malým splněným snem. Díky němu jsem zase znovu uvěřila, že pokud si něco opravdu přejete, opravdu to potřebujete, ale zároveň na tom nelpíte (což je asi to nejtěžší), vesmír vám to prostě dá!

Děkuju za tohle bydlení, které přišlo právě když mělo. Jak říkám, nevím, jak dlouho nám ještě (z mnoha důvodů) zůstane, stejně jako nevím, jak dlouho si zůstaneme my s Tomem, stejně jako nevím jak dlouho vydrží vlastně nic…nebo spíš všechno. Vím však, že je to v pořádku. Že místa, lidi i věci v našem životě přicházejí i odcházejí přesně tak, jak to potřebujem. A že nejlepší co se z toho všeho můžeme naučit, je na ničem z toho nelpět. Netvrdím, že to sama umím. Ale učím se to.

Samotné vybavování domácnosti už bylo jen otázkou detailů. Vše bylo prakticky zařízené a tak jsem si sem přitáhla jen svůj konferenční stolek, komodu, zrcadlo, mapu, nahodili jsme pár obrázků a nakoupili pokojovky. Opět jsem se díky malým úložným prostorům zbavila velké části svých věcí a ta část, které se ještě potřebuju zbavit leží v krabicích v garáži. Jestli to takhle s tím naším nomáděním půjde dál, bude ze mě za chvíli opravdu skutečný minimalista schopný sbalit celý svůj život do dvou kufrů (i když Tom by určitě nesouhlasil, podle toho mám pořád ještě milion stopadesát zbytečných věcí:)

bydlení v boho stylu

boho interiér

mapa světa interiér

kokedama interiér

 

 

bydlení mezonet

bydlení kamna

závěsná síť na jógu

king first

kuchyně chata madeinles bydlení na chatě

lapače snů interiér

agáta

koupelna bydlení countrylife

malá koupelna

bazén s plameňákem

zahrada výhled

zahrada s bazénem