O mně

Vnímám svět skrze příběhy. Raději vám proto než holá fakta a stručné popisy toho kdo jsem, povím ten svůj.

Můj příběh

Jsem malá holka s velkýma očima. Stejně jako mi zůstala výška, zůstala mi i dětská duše. A myslím, že ani z jednoho už asi nevyrostu. Jsem snílek a možná trochu utopista, co věří v dobro a otevřenost lidských srdcí. Před pár lety jsem se odstěhovala k lesu, kde vznikl název těchto stránek a původní blog ( v jehož historii můžete brouzdat tady).  Díky klidu a tichu lesa jsem zjistila, že ač jsem vždy měla pocit, že „musím všude být a všechno znát“, že naopak klidné a pomalé životní tempo je to, co mě dělá šťastnou.

NEUMÍM SEDĚT CELÉ DNY NA JEDNOM MÍSTĚ, DĚLAT VĚCI, KTERÉ MĚ NEBAVÍ NEBO MI NEDÁVAJÍ SMYSL. A ZE VŠEHO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE PRO MĚ SVOBODA.

Proto jsem se po vysoké škole a pár letech „v kanclu“ obklopená čísly, daňovými přiznáními a všemi těmi papírovými nesmysly sebrala a šla péct dorty do kavárny. A z domácího pečení po večerech ze mě byla najednou full-time pekařka.

MILUJU DĚLAT VĚCI OD SAMÉHO ZAČÁTKU, POCTIVĚ A HLAVNĚ PO SVÉM. PÉCT CHLEBA Z KVÁSKU, NAMÍCHAT SI SVŮJ KRÉM NA OBLIČEJ, UŠÍT SI ŠATY… UMÍM OD VŠEHO TROCHU A V NIČEM ASI NEJSEM KDOVÍJAKÝ EXPERT, ALE VŠECHNO CO DĚLÁM, MĚ MUSÍ BAVIT A DÁVAT MI SMYSL. JINAK MI TO NEJDE, NEUMÍM SE PŘIZPŮSOBIT A UTÍKÁM. ASI PROTO JSEM POŘÁD JEDNOU NOHOU TAK TROCHU „NA CESTĚ“.

V kavárně, mezi všemi těmi koláči a s rukama od těsta jsem však brzo zjistila, že ve svém životě musím změnit ještě mnohem víc, pokud chci být opravdu šťastná. Nevěděla jsem moc kudy kam, kde vůbec začít a co přesně bych měla změnit, ale cítila jsem, že musím NĚCO udělat. Jinak se z toho všeho zblázním. Okolnosti mě nasměrovaly do Prahy a já se nakonec z klidu a tichu lesa stěhovala přímo do centra velkoměsta. Všichni si mysleli, že jsem se ZBLÁZNILA a že to nevydržím. Milovala jsem les a přesto jsem věděla, že ho musím opustit. Praha mi byla velkým zrcadlem a jak se mi posledních pár let táhlo, tady se všechno začalo dít hrozně RYCHLE. Začala jsem se (ač jsem si to nejdřív neuvědomovala) zbavovat všech závislostí. Závislosti na partnerovi, na rodině, na bydlení a na životě, který byl až příliš nalinkovaný a který jsem si tak úplně nevybrala. Rozešla jsme se po 10 letech s přítelem a opustila nejen pohodlné zázemí, ale i podnikání, které jsme spolu vytvořili. Řekla jsem si, že zkusím vyměnit čísla za písmenka a začala hledat práci v novém oboru, protože psaní mě na rozdíl od počítání vždycky bavilo. Zase jsem kolem sebe slyšela, že nemůžu dělat něco, co jsem nikdy předtím nedělala ani nestudovala. Na(ne)štěstí jsem tvrdohlavec a tak jsem to zkoušela tak dlouho, dokud se to nepovedlo. Měla jsem tehdy na krku krizi z čerstvé třicítky, zlomené srdce a byla znova na začátku všeho. Sama. A bylo mi hrozně. Přesto jsem cítila, že se všechno děje tak, jak má. Myslím, že právě díky tomu, že jsem se odpoutala od všeho, co mě svazovalo a postavila se konečně na vlastní nohy, se ten pocit totální bezmoci během několika málo měsíců změnil v pocit absolutního štěstí. A v tom okamžiku jsem potkala kluka, který mi ukázal, že nemusím být sama abych mohla být svobodná. Zjistila jsem, že svobodu můžu prožívat i ve vztahu a že láska nemusí být zatížená závislostí, strachem nebo touhou toho druhého vlastnit.

Během jednoho roku jsem si tak prožila největší radosti i smutky svého života. Třikrát jsem se stěhovala a díky tomu se zbavila valné většiny svých věcí. Všechny tyhle zkušenosti mi jasně ukázaly, že opravdové štěstí znamená na ničem nelpět. Že lidé, práci i místa a vůbec všechno kolem nás odchází a zase přichází. Jsem za tuhle lekci nesmírně vděčná. Protože i kdybych teď přišla o všechno co mám, ty zkušenosti mi už nikdo nevezme. Ty jsou na(ne)štěstí nepřenosné.

Protože že jsem hodně impulzivní a otevřená, dějí se mi věci někdy až příliš rychle a tak jsem si kromě všech zkušeností přivolala i chronickou únavu. Poučení pro všechny – dávejte věcem čas a nechtějte všechno hned. Je totiž dost možné, že to, co si přejete se vám nakonec opravdu splní 🙂 I když jsem se v mnohém posunula, pořad se učím. Jak správně žít, jak neopakovat zažité vzorce chování, jak nechtít všechno a hned… Zkrátka je přede mnou ještě dlouhá cesta. Důležité je pro mě, že konečně JDU. A že jdu tam, kam sama chci.

Přestože jsem měla a stále mám Prahu moc ráda, na ten neustálý ruch a hlavně na to „odpojení“ od přírody, jsem si už neuměla dost dobře zvyknout. Byla tehdy zima a musela jsem se na rychlovku přestěhovat do paneláku, které fakt nemám ráda. Tehdy jsem si zase myslela, že to všechno doteď byly jen náhody a že ten „vesmír“ prostě nefunguje, tak jak má. Dohnala mě únava za několik posledních měsíců a necítila jsem se vůbec dobře. Ale pak jsme si s Tomem začali přát, až jsme si vypřáli malé, ale kouzelné místo v přírodě hned za Prahou, které nám spadlo doslova do klína. Přestěhovala jsme se doslova „na poslední chvíli“ v době, kdy jsem už trpěla velkou nespavostí. Měla jsem pocit, že mě něco tam nahoře doslova zachránilo a zase si uvědomila, že když věříte a správně si přejete, splní se vám všechno, co opravdu chcete a potřebujete.

Nikdy jsem si nic moc neplánovala a stále neplánuju a nejdůležitější je pro mě, abych dokázala žít TADY A TEĎ. Pořád mám sny a touhy, ale snažíme se už nikam nehnat a být především vděčná za to, kde jsme teď. Nezajímají mě tituly, společenská postavení ani kariéra. Mým cílem je „jenom“ spokojeně žít, naučit se užívat si každou chvíli jak to jen jde a dělat věci, které mi dávají smysl. Trochu cestovat, hodně si povídat, být otevřená všemu novému, nechtít všechno a hlavně už nikam NESPĚCHAT.

Jsem přesvědčená, že každý z nás má tento svět obohatit o svůj vlastní, autentický příběh a pokud jsme ho ještě nezačali psát, je třeba konečně přestat ožužlávat tu propisku a pustit se do toho.

Věřím, že ač se to říká, život nemusí být o kompromisech. Když se nebojíme a jdeme tam, kam opravdu chceme. A že všechno se zkrátka děje přesně tak, jak má. Sdílím tady s vámi kus sebe a celý svůj příběh nejupřímněji, jak to jen umím. Protože sama mám příběhy moc ráda. A nejvíc ty skutečné. A protože chci, abyste taky uvěřili (pokud ještě nevěříte). V sílu myšlenek, v inteligentní prostor a sami v sebe.

Že jsme zkrátka takovou jednou bytostí  a proto bychom se měli navzájem co nejvíc sdílet, učit se, předávat si a koukat se na všechny kolem sebe jako na sebe samé. Využívám výhody virtuálního světa, který nám umožňuje tohle všechno dělat i na dálku a poslat tak do světa to, co mi v něm samotné nejvíc chybí. Upřímnost, pravdu a hlavně radost.