O mně

Jsem holka, kterou příroda naučila zpomalit. Snílek, který pochopil, že hlavou v oblacích má smysl být jen s nohama pevně na zemi. Extrémista, kterého život učí rovnováze…

Nikdy moc netušila, co ze mě vlastně jednou bude. Myslela, že už něco jsem, ale to prý nestačilo. A tak jsem se snažila všem vyhovět. Mnohokrát jsem cítila uvnitř sebe silné vnitřní pnutí a rozpor s tím, co dělám, ale přesto to dělala dál. Dneska už vím, že ten hlas, který jsem tehdy neuměla pojmenovat, patřil mojí duši. Přesto mi trvalo ještě pěknou řádku let, než jsem si to uvědomila a dál jsem dělala, že ho neslyším.

Na vysokou se mi nechtělo, stejně jsem nevěděla, jakou bych si měla vybrat. A tak jsem po maturitě na hotelové škole odjela dělat au-pair do Anglie. Nebýt kluka, kterého jsem potkala 2 týdny před odjezdem, asi bych tam zůstala. Pamatuju si, jak jsem tam poprvé zakusila ten pocit, že chci žít vlastně úplně jinak, jinak, než jak je nám to podsouváno. Jenomže jsem ještě nevěděla JAK. Bylo mi teprve 19 a protože jsem byla mladá a zaláskovaná až po uši, po půl roce jsem byla zpátky. A klepala tomu klukovi doslova na dveře. Tehdy mi to ještě nedocházelo, že to nebyl ten kluk, co mě přitáhlo zpátky. Byly to moje zažité vzorce chování. Můj vnitřní strach, který mi bránil dělat věci jinak a jít svou cestou.

S návratem domů jsem naskočila zpátky na tu předšlapanou cestičku a přihlásila se na vysokou. Na tu „nejvíc univerzální“, kterou podle mého byla tehdy ekonomka, protože jsem netušila, co chci vlastně jednou dělat. A to i přesto, že mi to s čísly nikdy moc nešlo. A nešel mi moc ani vztah s tím klukem. Neuměli jsme být spolu, ale ani bez sebe. Často jsme se hádali a pak srdceryvně usmiřovali. A já si myslela, že tohle je ono, ta „true love“. Pravá láska je přece plná dramat a srdceryvných okamžiků, tak jako se o ní píše ve všech těch románech a jak je nám to podsouváno už od dob Romea a Julie.

Když to jednoho dne dospělo až k rozchodu, zase jsem odjela. Tentokrát až do Ameriky. A zase jsem tam zažívala onen pocit svobody a napojení se na svoje vlastní já. A zase to rychle ztratila po návratu domů.

Některé naše mentální vzorce jsou silné a trvá třeba i roky, než si je uvědomíme a další roky, než je odprogramujeme. I teď když tohle píšu si zvědomuju další spojené s mým příběhem. Údajně je jen 10% naší mysli vědomé a zbylých 90 % tvoří nevědomá mysl. Takže je to asi tak trochu práce na celý život…

Vrátila jsem se do školy i k příteli a společně jsme se přestěhovali k lesu. Byl to úplně jiný způsob života, než jaký pro mě do té doby byl tím vysněným. Les, příroda a klid mě naučili napojovat se na sebe pravidelně a z klasické pařící holky, co milovala když se pořád něco děje, se pomalu stávala lesní víla. Naučila jsem se užívat si klid a zklidnil se i náš vztah s přítelem.

Před některými věcmi se však neschováme ani do těch nejhlubších lesů…

Založili jsme spolu truhlářskou dílnu a rozjeli společné podnikání a asi 5 let se soustředili na tenhle náš nový styl života, který bych zpočátku opravdu kouzelný. Nic však netrvá věčně a když je někde něco „špatně“, dříve či později to vyleze na povrch. Po několika dalších letech jsem cítila, že se musí něco změnit. Nevěděla jsem co, ale věděla jsem, že musím NĚCO udělat, jinak se zblázním. Intuice mě nasměrovala do Prahy a já se nakonec po 5 letech v klidu lesa stěhovala přímo do centra velkoměsta. Místo očekávaného zakládání rodiny, jsem se stěhovala do pronájmu a hledala si úplně novou práci.

Najednou se všechno dělo hrozně RYCHLE. Začala jsem se (ač jsem si to zpočátku neuvědomovala) zbavovat všech závislostí. Závislosti na partnerovi, na rodině, na bydlení… Přála jsem si svobodu i v práci a proto jsem to chtěla zkusit v marketingu. Několik měsíců jsem rozesílala životopisy a jezdila na pohovory na druhou stranu republiky než to vyšlo a já se mohla naplno odstěhovat. V tu dobu se rozpadl i náš vztah s přítelem a po 10 letech jsme se rozešli. Opustila jsem naše zázemí, naši truhlářskou dílnu i  podnikání, které jsme spolu vytvořili. Měla jsem krizi z čerstvé třicítky, zlomené srdce a byla znova na začátku. Sama.

Přesto jsem paradoxně někde tam uvnitř cítila, že se všechno děje, tak jak má. Myslím, že právě díky odpoutání od všeho, co mě svazovalo, se ten pocit nesnesitelné bolesti nakonec během dvou měsíců přetavil v pocit štěstí a svobody. Cítila jsem se najednou bezdůvodně neuvěřitelně šťastná a měla pořád spoustu energie. Pomalu jsem ve všechny ty věci „o fungování vesmíru“, o zákonu přitažlivosti i existenci Boha už jen nedoufala. Cítila jsem jejich přítomnost na vlastní kůži.

A v tom nejintenzivnějším období radosti jsem potkala kluka, který mi ukázal, že nemusím být dál sama, abych mohla být svobodná. Po letech jsem zjistila, že svobodu můžu prožívat i ve vztahu. Vstoupila jsem do úplně nového pojetí lásky. Lásky, která není jen emocíale stavem vědomí.

Když se ve své dospělé fázi života přestěhujete z lesa přímo doprostřed velkoměsta, dokážete v něm fungovat jen díky určité schopnosti vybírat si a naopak se vyhýbat těm správným místům. Já se vyhýbala především velký davům, nákupním centrům, panelákům a velkým pracovním open officům. A možná právě proto mi je život nastrčil. A všechny naráz. Byt v historickém domě na Vinohradech vystřídalo bydlení v paneláku. Práce ve vile se zahradou za prosklený open office nad nákupním centrem. A teplé léto depresivní podzim. Pomalu mi bylo čím dál hůř a přidaly se i zdravotní problémy. Chyběla mi příroda. Chtěla jsem utéct zpátky do klidu.

S přítelem se nám nakonec přece jenom podařilo přestěhovat za Prahu. Bylo to ve chvíli, kdy jsem už několik dní vkuse nemohla spát a byla na pokraji zhroucení. Našli jsem si bydlení v chatové oblasti těsně za Prahou. Bylo doslova vysněné a padlo nám doslova k nohám.

Několik měsíců jsem dostávala dohromady svoje podlomené zdraví, než přišlo zase léto. Jenomže tentokrát nebylo nic, jak jsem si představovala. Díky všem těm změnám, které mě do té doby potkaly jsem se doslova „probudila“ do života, jenomže ještě netušila, jak tenhle vědomý život žít. To léto přišli i nejsilnější deprese mého dosavadního života. Až zpětně mi došlo, že právě ony mě očistily od dalších klamů a iluzí, ve kterých jsem ještě žila. A místo neustálé touhy po dokonalosti jsem v sobě konečně začala hledat pokoru. Pochopila jsem, že deprese nemusí být jenom nějaký „duševní error“, nemoc. Ale že může být naopak velkým darem na cestě k probuzení. Pokud ji dokážeme přijmout.

Z volné nohy, na které mi to tehdy moc nešlo, jsem se vrátila zpátky do pozice zaměstnance a vyzkoušela si práci vychovatelky v soukromé škole. Což byla další neocenitelná zkušenost. Skrze děti a jejich pohled na svět se mi dařilo konečně lépe přijímat sebe a vůbec celý svět i s jeho nedokonalostmi. A někdy tehdy jsme se s Tomem shodli na tom, že bychom spolu chtěli bydlet na Moravě a tak jsme se společně vrátili zpátky k lesu.

Během jednoho roku a půl jsem si tak prožila největší radosti i smutky svého života. 4x jsem se stěhovala a díky tomu se zbavila valné většiny svých věcí i závislostí. Vystřídala jsem 5 různých prací, zkusila si práci ve velké agentuře i na volné noze. Opustila rodinu i všechny přátelé, našla si nové a ty nakonec zase opustila.

Tohle všechno mě naučilo, že lidé, práce, místa a vůbec všechno kolem odchází a zase přichází. A že skutečné štěstí znamená na ničem z toho nelpět. A že právě zkušenost je největší a nejcennější učitelka našich životů.

Snažím se nezapomenout na všechny ty zkušenosti a transformační okamžiky, kterými jsem si prošla a tvořit si díky nim svůj život. Život podle sebe. I když jsem zpátky v lese, jsem teď úplně jinde-  tam uvnitř.

Věřím, že jsme všichni takovou jednou velkou bytostí, které teprve POSPOLU dává životu smysl a odkrývá skutečnou Pravdu. A proto bychom se měli sdílet, učit se od sebe navzájem a předávat si svoje zkušenosti. Zkrátka koukat se na všechny kolem sebe jako na sebe samé. Být si zrcadly. S pokorou, ohleduplností a laskavostí, jakkoliv to zní pateticky.