O mně

radka madeinles

Můj příběh

Pořád vlastně netuším, kde v příběhu každého z nás začíná to podstatné, odkud a odkdy začít vyprávět… A tak vám to tady napíšu tak, jak to v tuhle chvíli cítím.

Asi jako většina z nás, ani já nikdy moc netušila, co ze mě vlastně jednou“bude“. Asi mě zmátlo to, že jsem si myslela, že už něco jsem. Ale prý to nestačilo. A tak jsem se mnoho let snažila vyhovět. Druhým lidem, systému, zkrátka zapadnout. Přestože jsem často cítila silné vnitřní pnutí a rozpor s tím, co dělám. Dneska už vím, že ten hlas, který jsem tehdy neuměla pojmenovat, patřil mojí duši.

Pokaždé když se mu však přiblížila, přišlo něco, co mě stáhlo zpátky. Po maturitě jsem odjela do Anglie jako au-pair a nebýt kluka, kterého jsem poznala chvíli před svým odjezdem, asi bych tam zůstala. Když jsem se vrátila zpátky, začala ta klasická, předšlapaná cesta. Vysoká škola, práce… I když jsem během studií podívala na skok do Ameriky, zase jsem se vrátila a pokračovala ve studiu, práci i vztahu s přítelem. Přestěhovali jsme se nakonec společně k lesu, kde jsme začali žít „lesní život“. Říkám mu tak, protože to byl jednak úplně jiný způsob života, než který pro mě do té doby byl tím „vysněným“ a taky proto, že mě v mnohém změnil. Les mě naučil zpomalovat, napojovat se na přírodu a z té klasické „pařící holky“ co milovala ruch a zábavu, se pomalu, ale jistě stávala lesní víla užívající si ze všeho nejvíc klid.

Přesto jsem však jezdila každý den do města za prací. Pracovala jsem v mladé start-upové firmě  a  přestože to bylo skvělé místo i kolektiv, cítila jsem, že potřebuju víc. Ne víc peněz nebo lepší kariéru. Ale spíš víc svobody, kreativity, pocitu, že dělám něco smysluplného i času prožitého v lese.  Zkrátka víc pocitu, že držím život ve svých rukou.

Po večerech jsem pekla po práci dortíky a brigádničila po restauracích, protože gastro byl už od hotelové školy můj velký koníček. Nakonec jsem definitivně zamávala pohodlné práci v kanclu a rozhodla se jít naplno péct dorty do kavárny. Bylo skvělé konečně nedělit čas a dělat něco, co mě opravdu baví a dává mi smysl. Přesto tady byl pořád pocit určité nesvobody. Postupně mi došlo, že té mám ve svém životě stále příliš na všech frontách.

Nevěděla jsem, co přesně vlastně změnit, ale cítila jsem, že musím NĚCO udělat, jinak se zblázním. Intuice mě nasměrovala do Prahy a já se nakonec po 5 letech v klidu lesa stěhovala přímo do centra velkoměsta. Místo zakládání rodiny, na kterou jsem měla už podle všeho a všech věk, jsem se stěhovala do pronájmu a hledala si úplně novou práci.

Najednou se všechno dělo hrozně RYCHLE. Začala jsem se (ač jsem si to zpočátku neuvědomovala) zbavovat všech svýcch závislostí. Závislosti na partnerovi, na rodině, na bydlení a na životě, který jsem si tak úplně nevybrala a který mě vysával. Přála jsem si svobodu i v práci a proto jsem to chtěla zkusit v marketingu. Několik měsíců jsem rozesílala životopisy a jezdila na pohovory na druhou stranu republiky než to vyšlo a já se mohla naplno odstěhovat. V tu dobu se rozpadl i náš vztah s přítelem a po 10 letech jsme se rozešli. Což je vzhledem k té spoustě času skoro jako rozvod. Opustila jsem pohodlné zázemí i naši truhlářskou dílnu a podnikání, které jsme spolu vytvořili. Měla jsem na krku krizi z čerstvé třicítky, zlomené srdce a byla znova na začátku všeho. Sama. A bylo mi hrozně.

Přesto jsem paradoxně někde tam uvnitř cítila, že se všechno děje, jak má. Myslím, že právě díky odpoutání od všeho, co mě svazovalo, se ten pocit nesnesitelné bolesti nakonec během několika měsíců přetavil v pocit absolutního štěstí a svobody.

Prošla jsem si tehdy silným transformačním zážitkem a získala úplně nový pohled na svět. Cítila jsem se bezdůvodně neuvěřitelně šťastná a měla pořád spoustu energie. Pomalu jsem ve všechny ty věci „o vesmíru“, o zákonu přitažlivosti i existenci samotného Boha už jen nedoufala. Cítila jsem je.

A v tom nejintenzivnějším období radosti jsem potkala i kluka, který mi ukázal, že nemusím být sama abych mohla být dál svobodná. Zjistila jsem, že svobodu můžu prožívat i ve vztahu a vstoupila do nového pojetí lásky. Lásky, která není jen emocí vyvolanou touhou, ale stavem vědomí.

Všechno se to však událo hrozně rychle a protože jsem dítě extrémů, po nejkrásnějším létě mého života přišel ten nejhorší podzim, který mě shodil zpátky na zem. Dostala jsem výpověď z práce i z bytu, kde jsem bydlela.

Když se ve své dospělé fázi života přestěhujete z lesa přímo doprostřed velkoměsta, dokážete v něm fungovat jen díky určité schopnosti vybírat si a naopak se vyhýbat těm správným místům. Já se vyhýbala především bydlení v paneláku, nákupním centrům a velkým pracovním proskleným open officům. A možná právě proto mi je život všechny nastrčil a všechny naráz. Byt v historickém domě na Vinohradech vystřídalo bydlení v paneláku, práce ve vile se zahradou za prosklený open office přímo nad nákupním centrem a teplé léto vystřídal depresivní podzim. Pomalu mi bylo čím dál hůř a přidaly se i zdravotní problémy. Čím dál víc mi chyběla příroda a klid. Chtěla jsem utéct.

S přítelem, který se na mě i přes všechny ty stavy a nálady nevykašlal (a já ho zato dodnes obdivuju), jsme se přestěhovali za Prahu. To bylo přesně ve chvíli, kdy jsem už několik dní vkuse nemohla spát a byla na pokraji zhroucení. Našli jsem si bydlení v chatové oblasti za Prahou přesně podle našich představ i možností. Bylo doslova vysněné a padlo nám přímo k nohám. Vypadalo to, že všechno bude zase oukej, zalité duhou a jednorožci. Jenomže nebylo.

Několik měsíců jsem dostávala dohromady svoje podlomené zdraví, než přišlo zase léto. Jenomže nic nebylo, jak jsem si to představovala. Myslela jsem si, že když jednou ochutnáte opravdové štěstí, už vám zůstane navždy. Ale takhle to nefunguje. Díky všem těm změnám, které mě do té doby potkaly jsem se doslova „probudila“ do života, jenomže ještě netušila, jak tenhle vědomý život žít. To léto přišli i nejsilnější deprese mého dosavadního života. Zpětně mi došlo, že právě ony mě očistily od všech klamů a iluzí, ve kterých jsem ještě žila. A místo neustálé touhy po dokonalosti jsem v sobě konečně začala hledat pokoru. Pochopila jsem, že deprese není jenom nějaký duševní error, nemoc. Ale že to může být naopak velký dar na naší cestě k probuzení, pokud ji dokážeme přijmout.

Z volné nohy, na které mi to tehdy moc nešlo, jsem se vrátila zpátky do pozice zaměstnance a vyzkoušela si práci vychovatelky v soukromé škole. Což byla další neocenitelná zkušenost. Skrze děti a jejich pohled na svět se mi dařilo konečně lépe přijímat sebe a vůbec celý svět i s jeho nedokonalostmi. A když se mi i tohle podařilo vnitřně přijmout, po několika dalších měsících jsem se vrátila i s přítelem zpátky domů k lesu.

Během jednoho roku a půl jsem si tak prožila největší radosti i smutky svého života. 4x jsem se stěhovala a díky tomu se zbavila valné většiny svých věcí i závislostí. Vystřídala jsem 5 různých prací, zkusila si práci ve velké agentuře i na volné noze. Opustila rodinu i všechny přátelé, našla si nové a ty nakonec zase opustila.

Tyhle zkušenosti mě naučili, že lidé, práce, místa a vůbec všechno kolem odchází a zase přichází. A že skutečné štěstí znamená na ničem z toho nelpět. Že to jediné skutečné, je to nehmatatelné. A že právě zkušenost je největší a nejcennější učitelka našich životů.

Snažím se nezapomenout na všechno, co jsem se naučila a vytvořit si podle toho život. Život podle sebe. I když jsem zpátky v lese, jsem teď jinde. Tam uvnitř. Snažím se všechny tyhle poznatky neustále vstřebávat a posílat je dál.

Protože věřím, že jsme zkrátka všichni takovou jednou velkou bytostí. A proto bychom se měli sdílet, učit se od sebe navzájem a předávat si svoje zkušenosti. Zkrátka koukat se na všechny kolem sebe jako na sebe samé.

S pokorou, ohleduplností a laskavostí, jakkoliv to zní pateticky. Tak na všechny snílky, blázny a další „pravdoláskaře“ kteří se nebojí následovat svojí duši a doopravdy žít.