O mně

Kdo vlastně jsem? Otázka, na kterou hledám odpověď asi celý život:) Nevěděla jsem ani to, co ze mě jednou bude. Jako malá jsem si myslela, že už něco jsem, ale to prý nestačilo. „Čím chceš být až budeš velká“? Asi to sami dobře znáte…A tak jsem se snažila vyhovět. Rodičům, učitelům, úřednicím na úřadech a tak vůbec. Mnohokrát jsem cítila uvnitř rozpor s tím, co dělám, ale přesto jsem to dělala dál. Dneska už vím, že ten hlas, který jsem tehdy neuměla pojmenovat, patřil mojí duši. Přesto mi trvalo ještě pěknou řádku let, než jsem ho začala poslouchat.

Na vysokou se mi nechtělo. Stejně jsem nevěděla, jakou bych si měla vybrat. A tak jsem po maturitě odjela dělat au-pair do Anglie. Nebýt kluka, kterého jsem potkala 2 týdny před odjezdem, asi bych tam zůstala. Pamatuju si, jak jsem tam poprvé dostala ten pocit, že chci žít vlastně trochu jinak. Jinak, než jak je nám mnohdy podsouváno. Jenomže jsem tehdy ještě nevěděla JAK. Bylo mi 19 a protože jsem byla mladá a zaláskovaná, po půl roce jsem byla zpátky. A klepala tomu klukovi doslova na dveře. A těch společných dveří se držela dalších 10 let. Přihlásila jsem se na tu „nejvíc univerzální“vysokou, kterou podle mého byla tehdy ekonomka. A to i přesto, že mi to s čísly nikdy moc nešlo. A moc mi nešel ani vztah s oním klukem. Neuměli jsme být spolu, ale ani bez sebe. Často jsme se hádali a pak srdceryvně usmiřovali. A já si myslela, že tohle je ta „true love“. Že pravá láska je přece plná dramat a srdceryvných okamžiků. Taková, jak se o ní píše v románech. Láska alá Romeo a Julie.

Když jsme se jedno léto po všech těch hádkách rozešli a já se odstěhovala ze společné domácnosti, odjela jsem do Ameriky. A zase jsem zažila onen pocit svobody a napojení se na své vlastní já. A zase to ztratila po návratu domů. Vrátila jsem se do školy i k příteli a společně jsme se přestěhovali k lesu. Les a příroda a mě naučili napojovat se častěji na sebe a z holky, co milovala když se pořád něco děje, se pomalu stávala lesní víla, co si nejvíc ze všeho užívala klid. Zklidnil se i náš vztah s přítelem. Některé věci však neschová ani ten nejhlubší les…

Založili jsme společné podnikání a asi 5 let se soustředili na náš nový (lesní) styl života. Zpočátku jsme z něj byli opravdu nadšení. Ale když je někde něco „blbě“, dříve či později to vyleze na povrch. Po několika dalších letech jsem se cítila čím dál míň šťastná. Nevěděla jsem co, ale věděla jsem, že musím NĚCO udělat, jinak se zblázním. Intuice mě nasměrovala do Prahy a já se nakonec po 5 letech v klidu lesa stěhovala přímo do centra velkoměsta. Po 5 pomalých letech se všechno najednou dělo hrozně RYCHLE. Začala jsem se (ač jsem si to zpočátku neuvědomovala) zbavovat všech závislostí. Závislosti na partnerovi, na rodině, na bydlení… Přála jsem si i úplně novou práci a několik měsíců jsem rozesílala životopisy a jezdila na pohovory do marketingových agentur na druhou stranu republiky. Během toho se rozpadl i náš vztah s přítelem a po 10 letech jsme se rozešli. Opustila jsem všechno, co jsme do té doby vytvořili, měla na krku krizi z čerstvé třicítky, zlomené srdce a byla znova na začátku. Sama.

Přesto jsem paradoxně někde tam uvnitř cítila, že se všechno děje, tak jak má. Během dvou měsíců se ten pocit nesnesitelné bolesti přetavil v pocit absolutního štěstí a svobody. Cítila jsem se najednou bezdůvodně neuvěřitelně šťastná a měla pořád spoustu energie. A v tom nejintenzivnějším období radosti jsem potkala kluka, který mi ukázal, že nemusím být sama, a přesto zůstat svobodná. Vstoupila jsem do úplně nového pojetí lásky. Lásky, která není ani tak emocí, ale spíš stavem vědomí.

Když se v dospělé fázi života přestěhujete z lesa přímo doprostřed velkoměsta, dokážete v něm fungovat jen díky určité schopnosti vybírat si a naopak se vyhýbat těm správným místům. Já se vyhýbala především velký davům, nákupním centrům, panelákům a velkým pracovním open officům. A možná právě proto mi je život nastrčil. A všechny naráz. Byt na krásných Vinohradech vystřídalo bydlení v paneláku. Práce ve vile za prosklený open office nad nákupním centrem. A teplé léto depresivní podzim. Začala jsem mít zdravotní problémy. Chyběla mi čím dál víc příroda a chtěla jsem utéct zpátky do klidu.

V té době nám spadlo doslova k nohám vysněné bydlení v chatové oblasti za Prahou. Několik měsíců jsem v něm dostávala dohromady svoje podlomené zdraví. A pak přišlo opět léto. Těch změn bylo příliš najednou. Sice jsem se díky nim doslova „probudila“ do života, jenomže ještě netušila, jak tenhle vědomý život žít. V létě přišli i nejsilnější deprese, jaké jsem kdy měla. Dneska už vím, že právě ony mě očistily od dalšího velkého množství klamů a iluzí, ve kterých jsem ještě žila. Díky nim jsem místo neustálé touhy po dokonalosti v sobě konečně začala hledat pokoru. Pochopila jsem, že deprese nemusí být jenom nějaký „duševní error“, ale i velký dar. Pokud ji dokážeme přijmout. V té době jsem se s přítelem shodli na tom, že bychom chtěli žít raději na Moravě a přestěhovali jsme se spolu zpátky tam, odkud jsem původně utekla.

Během jednoho roku a půl jsem si prožila největší radosti i smutky svého života. Ukončila dlouhodobý vztah a navázala nový. Celkem 4x se přestěhovala a díky tomu se zbavila valné většiny svých věcí.  Vystřídala 5 různých pracovních pozic a pracovala v agenturách, na volné noze, jako prodavačka i vychovatelka v lesní družině.

A tohle všechno mě naučilo, že lidé, práce, místa a vůbec všechno kolem odchází a zase přichází. A že skutečné štěstí znamená na ničem z toho nelpět. 

Věřím, že jsme všichni takovou jednou spojenou bytostí, a proto bychom se měli sdílet, učit se od sebe a předávat si svoje zkušenosti. A proto píšu tenhle blog. Pro sebe, ale hlavně pro vás.