O našem bydlení za Prahou a taky trochu o tom, jak si správně přát

Po několika měsících jsem konečně nafotila naše bydlení za Prahou, kam jsme se s Tomem letos v zimě přestěhovali. Tohle bydlení je přesnou ukázkou toho, jak si správně přát. Spadlo nám totiž doslova k nohám.Jedná se o malý domeček (chatičku?), pořád nevím, jak to správně nazývat. Je to zkrátka zrekonstruovaná zděná chata, o jedné místnosti, chodbě, která je zároveň koupelnou a prosklenou kuchyní.

Tohle bydlení jsem si doslova vypřála. Bylo to v době, kdy jsem byla už opravdu hodně unavená z městského života. Z nikdy nekončícího ruchu, světel co nikdy nezhasnou a ulic, co nikdy nespí. A celým srdcem si přála zase cítit více klidu i přírody. Byla zima a já bydlela čerstvě v paneláku, do kterého jsem se přesunula z léta stráveného na Vinohradech. A dost jsem trpěla.

Když jsem se stěhovala z lesa do města, spoustu lidí mě strašilo, že po tolika letech v klidu si na město už nezvyknu. Ale já byla z té změny naopak nadšená. Sice jsem trpěla rozchodem s přítelem, ale nové prostředí mi v tomto případě naopak vyhovovalo a dávalo mi možnost vnitřně se osvobodit od všeho starého.

Na Vinohradech jsem měla svůj velký pokoj, v klidné ulici v historickém domě s oknem do dvora. Hned přes cestu jsem měla Riegrovy sady, ve kterých jsem trávila spoustu času. To místo mě doslova nabíjelo. Únava přišla spolu s přestěhováním na sídliště v Malešicích. Což není ani klidný konec Prahy, ani krásné centrum velkoměsta.

Tu dobu jsem nesla opravdu těžko. Změnila jsem i práci a přešla na částečný úvazek. Prala jsem se tak nejen s novým bydlením, ale i s prací na sebe, na kterou mi v té době už nezbývala skoro žádná energie. Volný čas jsem spíš prostonala v posteli, než abych byla produktivní. A tehdy jsme se s Tomem poprvé začali bavit o tom, že bychom společně utekli do nějaké chatičky, do přírody za Prahou. Já byla ochotná jít klidně do diskomfortu v podobě miniaturního prostoru, suchého záchodu, neexistující koupelny nebo provizorního topení. Prostě cokoliv, co by mi přineslo trochu víc klidu a napojení.

Pamatuju si, jak jsme v té době odjeli na chatu do hor a já tam snila o tom, že takhle žiju někde za Prahou. Nebo jak jsem si pouštěli filmy typu „Cesta z města“ a já si plně představovala, že takhle zase bydlím a žiju. A úplně se do té představy ponořila.

Sehnat chatičku nebo minidomek v pronájmu blízko Prahy ovšem není zas tak jednoduchá záležitost. Hledali jsme, ale nenacházeli. Zpětně si uvědomuju, že jsem si tenkrát (ač nevědomě) přála přesně tak, jak se říká ve všech těch ezo-knížkách. Vizualizovala jsem si, že „už tam jsem“, představovala si samu sebe v novém bydlení a zároveň na tom přání nelpěla. Protože jsem si nemyslela, že opravdu něco najdeme.

A pak jednoho dne, úplnou náhodou, když už jsem se téměř smířila s tím, že v tom paneláku zůstanem, se k nám přes úplně jiný inzerát dostalo tohle místo. Tom mi okamžitě volal, že tam chce hrozně moc bydlet a ať tam okamžitě píšu! Když jsem uviděla ty krásné fotky a zároveň příznivou cenu, bylo mi jasné, že na inzerát napíše asi tak stopadesát tisíc lidí. A tak jsem odepsala, ale příliš od toho nečekala.

Asi do minuty od odeslání odpovědi na inzerát mi však zazvonil v ruce telefon. Bylo to až strašidelné:)

Volala mi paní majitelka, která zrovna sedla k té záplavě odpovědí a jelikož jí moje odpověď zrovna blikla před očima, ozvala se mi jako první. Domluvili jsme se na schůzku hned druhý den, ale nakonec jsme se na bydlení jeli podívat ještě ten večer. S Tomem jsme byli ihned zamilovaní. A i když jsme nevěděli jestli to vyjde, shodli jsme se na tom, že cítíme uvnitř zvláštní klid. Klid z toho, že to dopadne přesně tak, jak má. Ten pocit už jsem zažila tehdy, když jsme si psala s Tomem (a ještě ho vůbec neznala) a jen si říkala, že tohle je sakra kluk stvořený přesně pro mě. Tenhle pocit jsem nikdy dřív nezažívala.

Vždycky, když jsem v minulosti narazila přesně na to, co jsem si z celého srdce přála, měla jsem tendenci se o to hned začít strachovat. Čím víc jsem se přibližovala k tomu, co jsem chtěla, tím víc jsem byla nervózní a tím víc jsem se bála, že to nevyjde a že to nakonec ztratím.

Teď už však věřím, že právě v tomto okamžiku, kdy se spojujeme se svými nejsilnějšími tužbami se spojujeme maximálně i sami se sebou a zároveň se všemi a se vším. Zkrátka s celý vesmírem. Stáváme se jednou bytostí a tak (pokud se nenecháme zase odpojit strachem) ani nemůžeme cítit nic jiného, než absolutní klid a jednotu.

Když jsme se nastěhovali, byl to opravdu zvláštní pocit. Vnitřně jsem procítila, jak se moje představa přetavila do reality a já ji uviděla zhmotněnou přímo před sebou v tak krátkém čase, že jsem se z toho neuměla vzpamatovat. Ke všemu ta realita byla mnohem hezčí, než jakou jsem si vysnila ve své hlavě. Ani náhodou se mi nesnilo, že v našem prvním společném bydlení budeme mí nejen krásný interiér, ale taky velkou osázenou zahradu se spoustou květin, keřů a ovocných stromů, skleník a dokonce i malý bazén. Tohle bydlení bylo zkrátka v danou chvíli takovým malým splněným snem. Díky němu jsem zase znovu uvěřila, že pokud si něco opravdu přejete, opravdu to potřebujete, ale zároveň na tom nelpíte (což je asi to nejtěžší), vesmír vám to prostě dá!

Samotné vybavování domácnosti už bylo jen otázkou detailů. Vše bylo prakticky zařízené a tak jsem si sem přitáhli jen konferenční stolek, komodu, zrcadlo, mapu, nahodili pár obrázků a nakoupili pokojovky.

Opět jsem se díky malým úložným prostorům zbavila velké části svých věcí a ta část, které se ještě potřebuju zbavit leží v krabicích v garáži. Jestli to takhle s tím stěhováním půjde dál, bude ze mě za chvíli opravdu skutečný minimalista schopný sbalit celý svůj život do dvou kufrů 🙂

bydlení v boho stylu

boho interiér

mapa světa interiér

kokedama interiér

bydlení mezonet

bydlení kamna

závěsná síť na jógu

king first

kuchyně chata madeinles bydlení na chatě

lapače snů interiér

agáta

koupelna bydlení countrylife

malá koupelna

bazén s plameňákem

zahrada výhled

zahrada s bazénem