Aparigraha aneb o neulpívání na druhých lidech

Neulpívání neboli Aparigraha je jednou z 5 jógových JAM. JAMY znamenají v jógové filozofii určité „zákazy“, zkrátka činnosti, kterých bychom se měli vyvarovat. Všech 5 jam tvoří dohromady první stupeň 8 dílné cesty k vnitřnímu osvobození dle Pataňdžaliho stezky jógy – stezky vedoucí k OSVÍCENÍ. Já o jedné z těchto jam psala svou seminární práci na kurzu. A protože si ji kromě mého hodnotícího lektora a případného náhodného kontrolního úředníka z Ministerstva školství zřejmě nikdy nikdo jiný nepřečte, rozhodla jsem o celý text podělit i tady na blogu.

jogové jamy aparigraha neulpývání

Jen tak pro úplnost, dalšími z jogových JAM je nekradení, neubližování, nelhaní nebo sebedisciplínaO sebedisciplíně, mluvení pravdy, neubližování druhým nebo nekradení jsem slýchávala už jako malé dítě. Ale o neuplívání, o tom v mém okolí dlouhé roky nikdy nemluvil. Vlastně jsem o něm poprvé slyšela až ve spojitosti s jógou. Možná je to tím, že jako civilizace ani netušíme, že bychom se neulpívání měli učit.

Jsme od malička naučeni ulpívat prakticky na všem. Na tom, jak nás vidí druzí lidé, na věcech, na penězích, na místě, kde žijeme, na své práci, na oblíbených aktivitách…A co je možná vůbec nehorší, také na druhých lidech.

Vztahy máme bezděčně spojené s ulpíváním. Všechno to vzniká na samotném počátku. Jako první ulpívají na svých dětech jejich mámy a tak se tento myšlenkový koncept šíří dál po celé generace. Jako děti si následně neumíme představit život bez svých rodičů, pak kamarádů a nakonec partnerů. Kontinuálně přenášíme tento naučený vzorec na svoje děti (popřípadě domácí malíčky:) a celý koloběh se uzavírá. Zdá se to normální. Přece je milujeme! Já si však už dnes myslím, že ve skutečnosti je pravá láska ulpívání ušetřena.

Láska beze srachu a lpění na tom druhém je možná v našem světě něco jako ohrožený druh, přesto dnes už věřím, že existuje.

Problém je, že si ji většinou neumíme ani představit. Zvykli jsme si totiž na představu lásky jako dramatu a po staletí se uzavíráme do tohoto „vězení lásky“. Lásky, která bolí, trpí, obětuje se a je plná strachu. Ze ztráty a i ze žárlivosti. Vyzdobili jsme si zdi tohoto dobrovolného vězení překrásnými filmy, knihami a příběhy o „lásce“, jejíž podstatou je DRAMA abychom ho udělali krásnější. A tak už nám to ani tolik nevadí a připadá nám to normální. Jenomže nás díky tomu ani nenapadne, že by to mohlo jít i jinak. Vnesli jsme do našich životů mantry a věty jako „kdo nežárlí, nemiluje“ a na základě zkušenosti svých i svého okolí jsme přesvědčeni o tom, že láska bolí.

Žila jsem ve stejné představě celý svůj život. Ve svém posledním vztahu, který trval 10 let jsem pro lásku byla ochotná obětovat své sny, koníčky, kamarády i rodinu. Žila jsem ve vztahu, který byl plný žárlivosti, obav, strachů a to vše ve jménu velké, srdcepukající lásky alá Romea a Julie. Myslela jsem si, že pro takovou lásku stojí vše obětovat. Že mám něco, co většina lidí nenajde za celý svůj život.

Jenomže pak jsem přestala být šťastná.

Cítila jsem se vnitřně vyprahlá, toužila jsem po změně a přičítala jsem své neštěstí všemu okolo. Jen ne svému vztahu. Nejdřív jsem změnila práci. Místo účetnictví jsem pekla dorty v kavárně za poloviční hodinovku a když to nepomohlo, rozhodla jsem se, že navzdory nedostatku financí začnu opět nějakým způsobem cestovat. Přesto všechno se moje štěstí příliš nezvětšilo. Nakonec jsem odešla i ze společného bydlení a podnikání. Přestěhovala jsem se daleko od rodiny a přátel a v samotném závěru došlo i na onen  vztah, který už samozřejmě neodkázal dál vzdorovat všem těm změnám.

Původně jsem si myslela, že ta obrovská bolest, kterou jsem tehdy cítila byla způsobená osamělostí a ztrátou naší „BIG LOVE“. Zpětně už vím, že to, co mě tehdy tolik bolelo, nebyla láska, ale  zpřetrhávání silných vláken závislostí mezi námi, které jsme si za ty roky nevědomě vytvořili.

Láska zkrátka nikdy nebolí. Nejde to.

Když jsem se po několika měsících dostala z nejhoršího období depresí a smutku, mým tělem začala proudit až nadpozemská radost. Každý můj den byl naplněný takovou vděčností  z prostého bytí, že jsem až nevěděla, co si s tou radostí a energií počít. Často mě přepadala uprostřed dne chuť tančit, usmívat se na cizí lidi a zkrátka konat „dobro“, jakkoliv to zní pateticky. Krása byla najednou všude kolem.

A jak to tak chodí se zákonem přitažlivosti, téměř okamžitě jsem potkala i člověka, který mi ukázal, že takhle se dá nejen žít, ale také milovat. A já konečně pochopila, že pravá láska si nežádá žádné oběti. Milovala jsem jako nikdy dřív a přesto jsem necítila strach z toho, že toho druhého ztratím. Ten nově získaný prostor, který předtím zabíraly obavy, strach a žárlivost, jsem zaplnila láskou.

Snažím se v tomto duchu žít i nadále a i když se podobné myšlenkové vzorce v podobě strachu nebo žárlivosti do mé hlavy neustále vracejí, už vím jak s nimi pracovat. Chápu, že nepřichází ve jménu lásky, ale strachu a že jim tudíž nemusím věnovat svou pozornost. A ony téměř hned zase odejdou.

Naučit se nelpět na majetku a věcech je skvělé. Ale naučit se nelpět na lidech, ať už to to jsou naši přátelé, rodina nebo partneři, je do jisté míry božské a hlavně nesmírně osvobozující. Vzhledem ke svému čerstvému prožitku bude pro mě tudíž pojem Aparigrahy – neulpívání, spojen především s novým paradigmatem lásky do kterého jsem vstoupila těsně po té, co jsem si prošla svou doposud nejtěžší životní zkouškou.