Proč se nám to děje?

proč hoří austrálie

Povídá se, že když si člověk na jedné straně planety ohřeje vajíčko, na druhé straně světa to údajně může způsobit monsuny. Říká se tomu efekt motýlích křídel. Když jsem na začátku minulého měsíce potlačila svou ženskou energii (a v době, kdy jsem měla nejvíc odpočívat mi tělo i hlava lítali jako hadr na holi), většinu následujícího měsíce jsem doslova hořela zevnitř. Tak, že to museli cítit snad i u protinožců…

Možná jsem právě já způsobila požáry v Austrálii.
Zní to sice jako šílenost, ale tohle mě opravdu před pár dny napadlo.

Nevím, jestli jsem to byla já, ty, nebo úplně někdo jiný, kdo může za to, že kdekoli na světě hoří.  Ale co vím nabeton je to, že dokud v sobě bude každý z nás jak tu jsme něco dusit a potlačovat, pořád se to bude dít. Výbuchy. Požáry. Zemětřesení. Záplavy.

Pokud něčemu nedáme prostor, ono si to cestu najde. Hádky. Výbuchy vzteku. Deprese. Rakoviny. Nádory. Přírodní katastrofy…Podoby různé, příčina vždy stejná.

A podílí se na tom každý z nás. Nejenom ten, kdo koná “zlo”, (vysává zemi, plýtvá zdroji, netřídí odpad nebo jí maso… ) Ale i ten, kdo nečiní a polačuje.
Svoje emoce, potřeby, přání, touhy, sny…A to (ruku na srdce) děláme alespoň občas (nebo taky možná dost často) my všichni.Já třeba tím, že ignoruju svoje potřeby, tu ženu uvnitř, a ještě pořád věci zbytečně moc tlačím…

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

  • Říkáš, jak je hrozné, že se dějou se světem takové strašné věci a přitom ti nedochází, že TY jsi ten SOUDCE.
  • SOUDÍŠ a neuvědomuješ si, že příroda spěje každým svým krokem k rovnováze.
  • NEDŮVĚŘUJEŠ a tak zachraňuješ. A přitom svou emocí strachu ještě víc přispíváš ke všeobecné nerovnováze.
  • Myslíš, si že je v pořádku cítit smutek nebo bezmoc. Nejsi přece necita. A přitom ještě víc PŘIHAZUJEŠ do poháru negativní energie, která má to celé na svědomí.
  • Medituješ za déšť a přitom dost možná naopak POSILUJEŠ energii toho, že ještě neprší.
  • Myslíš si, že zachraňuješ přírodu a přitom bys nejvíc potřeboval zachránit ty sám.
  • Příroda nás nepotřebuje, to my potřebujeme ji. Ona si vždycky poradí. Třeba tím, že nás všechny vyhubí.

Když mi bylo asi 15, dělala jsem si test v Bravo Girl (ale možná to bylo spíš Cosmo Girl, protože to pro nás tehdy byla ta největší holčičí bible:) „Co je pro vás v životě nejdůležitější“ nebo „Co vás nejvíc vystihuje“, zkrátka tak nějak…Pamatuju si, že mi tenkrát vyšla harmonie. A byla jsem hrozně zklamaná. Já chtěla něco jako dobrodružství, lásku, přátelství nebo tak…

Co to vůbec je ta HARMONIE? Tehdy jsem si pod ní neuměla představit nic víc, než co o ní psali v článku. A to pro mé 15-leté já neznělo příliš zajímavě. Nechtěj ani moc toho, ani tamtoho. Drž se tak nějak uprostřed. Udržuj rovnováhu. Zkrátka nuda… Čím jsem starší, tím víc mi ten test (který už si vlastně vůbec nepamatuju) zvoní v hlavě. Dneska se pro mě harmonie stala rovnítkem štěstí. Pilířem, na kterém stojí náš hmotný svět.

Noc a den.

Světlo a tma.

Dobro a zlo.

Pravda a lež.

MUŽ A ŽENA.

Jedno nemůže existovat bez druhého. Ne tady na zemi, v tom duálním světě hmoty. Můžeme bádat, co způsobuje ty příšerné přírodní katastrofy. Můžeme o tom dlouze debatovat. Vědecky si to ověřovat. Hledat fakta. Hádat se o tom…Podle mého je příčina víc než prostá a vidí ji každý, kdo na svět kouká aspoň trochu ze široka. NEROVNOVÁHA. Ve všech možných ohledech a významech toho slova. Ale nejvíc ze všeho mezi mužem a ženou.

Austrálie je Ona. Amazonie je Ona. Země je Ona. Naše duše je ONA.

Možná jsme za ty roky zrovnoprávnili ženy. Ale možná jenom díky tomu, že jsme z nich udělali tak trochu chlapy.

Napadlo vás někdy, že krev pocházející z násilí ve filmech nám nevadí. Ale krev dávající život nahrazujeme v reklamách modrou tekutinou?

Napadlo vás někdy, že nad polykáním spermatu se nepozastavujeme. Ale když žena svou menstruační krví zalévá květiny nebo maluje, je divná…ezo…pošahaná…nechutná?

Když jsem se poprvé potřela svou menstruační krví, cítila jsem stud. Pocit, že páchám něco neslušného. První vložení prstu do tekutiny bylo plné předsudků.Je to přece nechutné. Je to odpad. Páchne to. Nic z toho ale nebyla pravda. Když jsem tohle stigma zakořeněné v nás (snad po dlouhé generace) překonala, pochopila jsem jak nádherná je to tekutina. Čistá. Živá. Plná života. Svěží. Byl to pro mě dost zásadní krok k přijetí té části sebe, které jsem si dosud moc nevšímala. Části sebe s názvem ŽENA. Pocítila jsem energii a sílu, se kterou jsem dosud vědomě nepracovala.

Přeju si, abychom tu ženskou energii už dál nepotlačovali. Ženy, ale i muži, protože každý z nás ji v sobě má. Přeju si, aby pro nás přestala být odpuzující. Přeju si, abychom ji přestali hodnotit jako slabou. Příliš zranitelnou. Ufňukanou. Nesamostatnou. Pasivní. Nebo naopak příliš provokativní. Neslušnou a vyzývavou…I já jsem ji dlouho z těchto důvodů odmítala a potlačovala. Ale ona ničím z toho ve skutečnosti opravdu není. To všechno jsou jenom nálepky, které vznikly tím, jak ji pokřivujem. Uvědomuju si, jak pomalu objevuju její skutečnou krásu. Jak je to vlastně těžký, když nás to staletí nikdo neučil. Ani nás, ani naše mámy, babičky…A tak ji raději nechávám, ať se mi ukáže sama. Tak moc, jak jsem ji jenom aktuálně připravena přijmout.

Cesta, jak by mohl být každý z nás šťastnější. ALE MOŽNÁ TAKY CESTA, JAK ZACHRÁNIT PLANETU. To všechno je teď pro mě ženská energie.

Zdroj fotky: https://www.independent.ie/world-news/australasia/it-is-too-late-to-leave-seek-shelter-bushfires-burn-out-of-control-in-australia-as-death-toll-rises-to-at-least-23-38833428.html