Proč se (ne)stát veganem

Ach to jídlo. Už když píšu nadpis tohoto článku, je mi jasné, že se vrhám na tenký led. Jídlo řeší dneska všichni. A ti co ho neřeší, zase řeší, proč ho jiní tak řeší. Informací o tom, co jíst a co nejíst, jsou mraky. Stává se z toho začarovaný kruh. A hlavně, v dnešní době už jde nejen o zdraví a krásu, ale taky o udržitelnost. 

jak se stat veganem

Diety a hubnutí. Ochrana přírody. Vegani, kteří se nás snaží inspirovat, ale často spíš terorizují. Vyčítavé pohledy kamarádů, když si dáte maso. Na druhou stranu vyčítavé pohledy rodičů a babiček, když si maso nedáte.

 

I já si tímhle vším prošla a neustále procházím. Jako věčný jedlí a foodlover, ale taky milovník přírody a živých tvorů,  jsem si toho vyzkoušela opravdu hodně. Dělená strava. Bezlepková strava. Paleo. Veganství… A k čemu jsem došla? Asi především k tomu, že rozhodnutí stravovat se určitým způsobem, by nemělo vycházet z rozhodnutí mysli. Je to samozřejmě jenom můj názor a chápu, že je trochu obtížné pochopit, co tím myslím. Pokusím se to vysvětlit na mém vlastním příběhu.

————————————————————————————————————–

Můj příběh

Dřív (asi 2 roky zpátky a dál) jsem jedla celkově opravdu hodně masa. Dokonce jsem měla (a stále mám) tričko „I love bůček“ (díky, Karol). Kuba vždycky říkával, že maso potřebuju víc než on a že narozdíl od něj bych se bez něj neobešla. A byla to pravda. Když jsem chtěla zhubnout, odebírala jsem si přílohy a přidávala ještě víc na mase.

Jsem krevní skupina 0, což je údajně nejstarší ze všech krevních skupin. „Nulky“ jsou lovci. Maso je pro nás údajně nejpřirozenější potravou a naopak nám příliš nedělají dobře obiloviny a další zemědělská produkce. Asi i proto jsem se na jeden čas dost shlédla v paleo stravě. Díky paleu jsem hubla a neměla pocit, že si něco odepírám. I když striktní paleo jsem vydržela sotva pár týdnů. Ostatně jako všechny svoje „výzvy“…

Experimentů s jídlem jsem v minulosti vyzkoušela opravdu dost i když mi skoro žádné nevydrželi. Nato jsem byla příliš „rozežraná“. Dokonce jsem už tehdy podstoupila měsíční veganskou výzvu, která mi vydržela přesně 8 dní 🙂 Konala jsem tak na základě mojí vánoční epizody s kapry. Celou historku i popis výzvy (až po onen 8) si můžete přečíst na mém starém blogu tady.

Jsem za tyhle všechny své postpubertální experimenty vděčná, neb každý z nich mi přinesl určité poznání, sic v té době ještě značně nepochopené. Experimenty můžou být objevné a pokud nejsou tělo ohrožující, je myslím v pořádku je podstupovat. Zároveň je však dobré si uvědomit, že na základně krátkodobých experimentů změn stravy nemůžeme soudit co je a co není pro naše (natož pro jakékoliv jiné tělo) vhodné. 

Například: Když budete celý život nadměrně konzumovat maso, je jasné, že po měsíci na veganské stravě se vám uleví. Když budete jíst celý život denně pečivo, bezlepková strava vám udělá dobře.

Jenomže co je dobré krátkodobě, nemusí být dobré z dlouhodobého horizontu.

Tělo je neuvěřitelně chytrý a propracovaný bio-stroj. Je téměř nemožné mu porozumět rozumem a vyzkoumat na 100% jeho fungování. Medicína se o to snaží už pěknou řádku let a stejně v tom stále plave. Nechtějte proto své tělo pochopit hlavou stejně jako jsem to chtěla dlouhou dobu já. Stejně se vám to nepovede.

Lidské tělo totiž NENÍ jako auto.

Asi už jste slyšeli tyhle přirování. Že bychom měli lít do těla stejně kvalitní palivo jako do svého auta a že tělo funguje na stejných principech. Do jisté míry ano. A proto ho můj Tom tak rád taky k autům přirovnává. Jenomže tohle přirovnání má svá omezení. Auto totiž samostantně nemyslí a nemá duši. A tyto dvě věci absolutně míchají kartami. A znemožňují zcela vyzkoumat a objevit tajemství fungování lidského těla, stejně jako nám už staletí uniká fungování lidské duše.

Možná dokonce jednoho dne vyzkoumáme všechny souvislosti mezi fungováním mysli a těla (o což už se v dnešní době snaží tzv. psychosomatika a díky bohu za ní). Avšak tajemství lidské duše (tedy JEDNOTY) nelze pochopit v DUÁLNÍM světě. Je to zkrátka a jednoduše nemožné. Stejně jako je racionálně nevysvětlitelné duchovno a věci mezi „nebem a zemí“. Pokud se dostanete do tohoto nelineárního prostoru, pochopíte, že tady už JENOM ZAŽÍVÁTE. A že tento prostor je zkrátka rozumem a intelektem neuchopitelný.

Samotné mi trvalo poměrně dlouho dobu, než jsem si uvědomila, že nemá cenu se snažit to dál pochopit a to i přesto, že jsem si tyhle věci mezi „nebem a zemí“ zažila na vlastní kůži.

ALE ZPÁTKY K JÍDLU.

Omlouvám se za odbočku, ale tento „duchovní“ podtext si nemůžu odpustit, abyste pochopili mou myšlenku ohledně toho, že rozhodnutí stát se veganem (či vegetariánem) by nemělo vycházet z rozhodnutí mysli. Mělo by být totiž odrazem stavu našeho vědomí.

A co znamená sakra zase tohle? 🙂

Sama jsem vnitřně poznala (a bylo mi to následně potvrzeno z nejrůznějších vnější zdrojů) náš svět se skládá z různých úrovní vědomí. Neexistuje jenom ten jeden „level“ fungování, ve kterém trávíme většinu svého života. To jak ty, nebo ty vnímáš svět právě TEĎ, není vše. A dojde nám to až ve chvíli, kdy tuhle svou naučenou úroveň fungování překročíme. Ať už směrem nahoru nebo dolů.

Představuju si tyhle úrovně asi jako rádiové frekvence. Každý z nás „vibruje“ na jiné frekvenci a dokonce se nám ty frekvence neustále mění. V průběhu života, ale třeba taky dne. Většinou tomu však neříkáme frekvence, ale nálady. I když nálada se nám může proměnit klidně několikrát za den, v součtu  se nacházíme nejčastěji v jedné určité frekvenci, která je zezdola i sezhora omezená a určuje současné vnímání našeho světa. A taky to, kam se bude ubírat celý náš život. Tyto frekvence vědecky a přitom srozumitelně shrnul jeden moudrý pán jménem Dr. David R. Hawkins do své Mapy vědomí.

No a tahle mapa vědomí a její frekvence fungují podobně jako rádio. Když jsi tudíž ve frekvenci „Strach“ nechytneš tam rádio „Radost“ ani kdyby ses rozkrájel. Dokud se sám nepřeladíš. Na každé frekvenci však „chytáš“ všechny myšlenky a energie spojené s onou frekvencí. Je to určité „pole vědomí“, ze kterého k tobě proudí myšlenky z kolektivního vědomí dané frekvence. Což je vlastně dost uklidňující. To uvědomění, že ty myšlenky, co máš v hlavě vlastně nejsou tvé, ale jen k tobě odněkud přicházejí…

Asi znáš ten stav, kdy spadneš dolů, máš blbou náladu a pocit, že nic nejde a všechno je špatně. A pak se další den probudíš a nechápeš, co jsi celý předešlý den řešil. Vždyť je to přece všechno tak jasné a easy! No…tak to je přesně ono.

Na vyšších frekvencích je energie jemnější. A tak máš na těchto frekvencích i jemnější způsob vyjadřování, pohybuješ se s větší lehkostí a taky máš chuť na „jemnější jídlo“. Neovládají tě tolik chutě a už vůbec ne na maso nebo sladkosti. Maso ti připadá šíleně těžké (a navíc vnímáš to utrpení zvířat, ze kterého pochází) a sladkosti ti zase připadají nechutně přeslazené. Prahneš po ovoci, zelenině, oříšcích. Ale taky slunci, vzduchu a vodě. A když se dostaneš na chvíli ještě výš, máš občas pocit, že bys teď dokázal žít klidně jen z ranní rosy nebo kokosové vody (mňam!). Ale víš, že je to fakt jenom pocit. Protože takhle vysoko nikdy dlouhodobě nevydržíš.

Což je právě ten kámen úrazu (alespoň u mě). Když pak spadneš níž, objeví se opět chutě na maso a sladké. Jelikož sis však prošel těmito „vyššími frekvencemi“ a bylo ti na nich tak dobře, nechceš se vracet zpátky. Tělo má na maso chuť, ale duše se jím už nechce zatěžovat. a A rozum, ten se zase nechce chovat neeticky. Vzniká mezi těmi třemi rozpor.

A právě tenhle rozpor je důvod, proč jsme pak nemocní nebo oslabení. Proč lidé, kteří nejedí roky maso se k němu po letech opět vrátí. Tělo nelze ignorovat a tak si člověk to maso (navzdory svému přesvědčení) prostě dá. A je to tak dobře.

A co tím vším chci teda říct? Máme jíst maso? Máme být vegani? Nebo to snad střídat?

DOPOVÍM JEŠTĚ SVŮJ PŘÍBĚH…

Když jsem se (už to budou pomalu 2 roky) přestěhovala do Prahy, moje tělo si najednou samo řeklo o to, že maso jíst teď nechce. Jak? Neměla jsem na něj prostě chuť. Pokud bych se v tom chtěla racionálně hrabat (což se už teď snažím nedělat, protože chápu jak je to zbytečné), řekla bych, že se naladilo na „detoxikační vlnu“, kterou právě absolvovala moje mysl. Procházela jsem si těžkým rozchodem, zbavovala se 10 let živené emoční závislosti na příteli a tělo potřebovalo být „průchozí“. Najednou jsem po letech téměř nejedla maso a cítila se (alespoň po té fyzické stránce) naprosto skvěle.

A pak jsem potkala Toma. Fascinoval mě tím, jak jí zdravě (na kluka až podezřele:) a taky tím,že už několik let téměř vůbec nejí maso. Povídal mi o tom, jak ještě před pár lety vážil 120 kilo a já mu to zpočátku nechtěla vůbec věřit. Teď totiž vypadal spíš jako model z časopisu. Pověděl mi svůj příběh o šikanovaném klukovi, který několik let nevycházel z domu a utvrdil mě v tom, že jdu správnou cestou. JENOMŽE. Jenomže jsem ho následovala i ve chvílích, kdy moje frekvence klesla. Kdy jsem opět dostala chutě na maso, ale nedala si ho, protože „už ho přece nejím“. Ne že bych si ho nedala vůbec, ale často jsem se pak vedle Toma, který jedl tofu cítila blbě a měla výčitky. Vadilo mi, že ještě nejsem tam, kde on a snažila jsem se tam silou být.

Poslouchala jsem víc svůj rozum než moje tělo a taky proto jsem chřadla. Je to už rok, kdy jsem padla poprvé na energetické dno a kdy stále tak nějak s přestávkama funguju a nefunguju.

Tohle všechno o čem tu píšu mi však samotné došlo až před pár dny. Na společné chatě s kamarádama jsem si uvědomila, že jsem chvílemi taky takový „eko fašista“ a že se snažím nejen sobě, ale i druhým mluvit do toho, co mají jíst. A po návratu jsem zase začala jíst úplně všechno, na co jsem zrovna měla chuť. A hlavně to maso.

Za celé ty dva roky od mého přestěhování do Prahy jsem nebyla striktním veganem a maso jsem nikdy úplně jíst nepřestala. Ale byly týdny a měsíce, kdy jsem byla na čas opravdu jen na rostlinné stravě. Řekněme, že z člověka který jedl maso na 100% se stal někdo, kdo ho jedl asi tak na 5%. A když jsem si dala maso, které nebylo farmářské nebo bio, měla jsem výčitky a špatný pocit. Po masu jsem se cítila pokaždé těžko a tak jsem se ještě víc zacyklovala v tom ho nejíst a že „tudy cesta už nevede“. Dneska už chápu, že mě netížilo ani tak maso, jako ty výčitky.

————————————————————————————————————–

A jak teď teda jím?

Posledních pár dní jsem svému tělu dala absolutně zelenou. Jedla jsem všechno a hlavně s chutí. Maso jsem si dala i 2x denně a moje energie se úplně změnila. Najednou jsem (snad po roce!) dokázala jít běhat. Najednou jsem měla pocit, že mám konečně určitou „imunitu“ před světem a všechno si tolik neberu. Nebyla jsem už tak citlivá a fungovala stabilněji.

Na druhou stranu jsem po pár dnech začala cítit daleko větší vnitřní neklid a určitou apatii. Všechno je mi tak nějak víc jedno, ale ne úplně v tom dobrém slova smyslu. No a dnes ráno navíc přišlo i určité oslabení a pocit „něco na mě leze“. Cítím nevytrávený žaludek a je mi těžko. Na těle, ale i na duši. A já si uvědomuju, že toho masa bylo najednou asi až příliš. Že jsem to zase nevychytala a šla do extrému, tentokrát na druhou stranu.

Je mi jasné, že jelikož se moje frekvence neustále střídají, je třeba střídat i tu stravu a vybalancovat se po všech stránkách je teď pro mě stále docela problém. A čím víc jdu na to „vědecky“, tím těžší si to dělám. Snažím se proto poslouchat už jenom svoje tělo a nic než svoje tělo. 

Snažím se vysvětlit rozumu, že jíst maso může být do jisté míry OK a nemusí si to vyčítat. A snažím se vysvětlit svojí duši, že nemůže chtít být pořád „tam nahoře“ protože tělo na to teď zkrátka ještě nemá dost sil. Že je zkrátka ok nebýt ok…

A to si myslím, že je tak nějak ve stručnosti ta cesta…Alespoň ta moje. Že to jde zkrátka po krůčkách. Že stejně jako když je člověk tlustý, nemůže najednou přestat jíst, ale musí se nejdřív naučit krmit zevnitř. Jinak bude mít prostě a jednoduše HLAD. Takže jestli taky tápete, můžu vám předat na základě svých zkušeností jednu jedinou radu.

Poslouchejme jenom svoje tělo. Nikoho jiného. Dokonce ani svůj rozum.

Jedině tak můžeme kráčet po cestě směrem ke zdraví, k udržitelnosti, k vegetariánství i veganství stabilně a udržitelně. Žádná skutečná změna se nestane přes noc tak ji po sobě (ani po ostatních nebo po světu) nežádejme.

S láskou

R.