Rozloučení s dědou

Včera jsme se všichni společně rozloučili s mým dědou a já jsem stále dojatá. Dojímám se tím, jaký měl děda život – ne nijak velkolepý, ale krásně lidský. Z toho jak to bylo vlastně krásné (i přesto, že pohřby jsou v naší kultuře stále zakořeněné jako něco velmi smutného) a hlavně z toho, jak skvělá jsme rodina. A jak dokážeme i v tak těžkých chvílích držet všichni spolu.

Každý z nás přiložil ruku k dílu. A i přes všechnu tu bolest, která toho je součástí, cítím, že jsme vytvořili v tom našem nejužším rodinném kruhu zase o kus více lásky. A jsme si ještě o něco blíž. Myslím, že děda by měl z toho všeho velkou radost.

Vím, že jste mého dědu neznali, ale on byl opravdu mou velkou součástí. Asi do mých 12 let jsme bydleli i mými rodiči všichni společně v jednom domě. A já mám na něj kupu vzpomínek. Nechci znít příliš pyšně, ale měla jsem opravdu toho nejlepšího dědu, jakého si jenom může vnučka přát.

Ukládám si tady proto na památku tu svou trošku, kterou jsem ke včerejšímu dni přispěla – závěrečný proslov. Děda měl opravdu krásný život a i když mi bude chybět jeho fyzická přítomnost, vlastně se toho pro mě zas tolik nemění. A nejsou to jen prázdná slova, protože mám opravdu pocit, že je tu se mnou dál.

Jaroslav Vildomec Sešli jsem se, abych se rozloučili s Jaroslavem. Manželem, bratrem, tátou, dědečkem, tchánem, strýcem, kamarádem, kolegou nebo zkrátka dobrým známým.V každém případě však s člověkem s velkým srdcem, které zapříčinilo, že je nás tu dnes tolik.

Přestože nikdo nejsme dokonalí a každý z nás v sobě nese světlo i tmu, na Jaroslavovi se tyto stíny hledají opravdu stěží. I ty nejtmavší vzpomínky totiž překrývá světlo jeho dobrosrdečnosti.

Jaroslav byl člověk, který už od útlého dětství tvrdě pracoval. Narodil se jako jediný a nejmladší syn táty mlynáře a bratr 5 starších sester. Přestože byl pro svého otce vymodleným a pečlivě opečovávaným synem, tvrdá každodenní práce na mlýnici ho neminula. Už v časných ranních hodinách vstával, aby pomohl s chodem celého hospodářství. Po svém návratu ze školy ve mlýně opět vypomáhal, často až do pozdních večerních hodin. A tato pracovitost a obětavost mu zůstala už po celý život. Přestože se po letech stěhování po jesenických, mladeckých a osoblažských mlýnech celá rodina nakonec přestěhovala do centra Opavy, ve svém úsilí už nepolevil. Práce byla zkrátka odjakživa jeho největším koníčkem.

                                                                                   I když se vždycky toužil stát elektrikářem, nakonec se vyučil zámečníkem. Jeho vysněnou profesi elektrikáře po čase naplnil jeho nejstarší syn Rosťa. Elektřina zůstala však i nadále jeho koníčkem, stejně jako mnoho dalších oblastí jeho zájmu. Co pamatujeme, na světě snad neexistovala věc, kterou by nedokázal opravit.

Po vyučení přišla na řadu vojna, která byla pro jeho život velmi zásadní. Ne snad protože by rád bojoval, ale naopak, že ho přivedla k lásce. Seznámil se na ní totiž se svým budoucím zetěm Vítěslavem. Ten ho jednoho dne pozval k nim na štítinské posvícení, kde byla i jeho sestra Jana. Vítězslav ho tehdy požádal, zda by mu na své motorce přivezl z Opavy jeho tehdejší přítelkyni a zároveň budoucí ženu Editu. Jaroslav souhlasil a přijel s ní rovnou do víru probíhající rodinné sešlosti, kde už byla celá Martiníkovic rodina, včetně Jany.

 

                                                            A mezi Jaroslavem a Janou přeskočila jiskra. Byla to láska doslova na prvních několik pohledů. Jejich vzájemné sympatie byly tak zřejmé, že se dali dohromady během několika následujících dní. A tak, dva roky po jejich seznámení, opět v létě roku 1960 byla svatba. Z jejich společné lásky vzešly 3 děti – Rosťa, Jana a Jirka. Přestože 20 let žila celá rodina v Ostravě, nakonec se v 80. roce přestěhovali všichni zpátky na Štítinu. Do domu, který si svépomocí postavili.

Tak jako byl celý život oddaný své ženě Janě, byl oddán i své práci. Po vyučení nastoupil do ostravských Nových Hutí, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. A jelikož byl koumavý typ, i v práci vymyslel mnoho zlepšováků, za které byl mnohokrát oceněn. Obě jeho Jany – manželka i dcera, dodnes vzpomínají, jak je jednoho dne překvapil našetřenými úsporami, které obdržel jako odměny za tuto nadstandardní práci. A protože byl i po svém odchodu do důchodu stále vitální, na nějakou dobu přiložil ruku k dílu i jako topič a opravář v místní škole. Někteří z vás si ho dobře pamatují možná právě odtud.

Kromě práce byla jeho velkou radostí po odchodu do penze i přibývající vnoučata. Petra, Radka, Lucka, Ondra, Katka, Honza a Kuba. A nakonec i pes Artur, jehož pořízení se tolik let bránil a který se nakonec stal jeho věrným parťákem. Rozdával se roky dál nejen rodině, ale i lidem okolo – přátelům, sousedům, známým. Jelikož miloval zahradničení, putovala jeho laskavost skrze vypěstované sazeničky dál po celé vesnici. A jemu vždy namísto peněz udělala největší radost pochvala a vědomí toho, že je pro druhé užitečný. I dovolené měl nejraději takové, na kterých mohl pracovat nebo něco opravovat. Asi i proto jezdil ze všeho nejradši na chatu do Mokřinek.

         

 

Přestože mu posledních pár let jeho síly pomalu, ale jistě ubývaly, pracoval, jak jen to bylo možné i nadále. Každý rok říkal, že letos už nezaseje, a přesto nám i letos za sebou zanechal osázený skleník.

Velkou podporou mu nejen v posledních letech byla v prvé řadě jeho žena Jana, která dennodenně pečovala o jeho postupně slábnoucí tělo. Jedním z jeho posledních přání bylo, aby zemřel jako první. I to se mu nakonec splnilo. Jana mu do poslední chvíle vařila, pekla, masírovala ho a zajišťovala všechnu potřebnou péči. To díky ní se doba strávená v nemocnici smrsknula jen na několik posledních dnů jeho života. Většinu zbylého času tak mohl strávit se svou rodinou a blízkými. S lidmi, které obohacoval o dar ze všech největší. Dar bezpodmínečné lásky.

Protože jestli nás Jaroslav něčemu naučil, tak právě tomu, jak milovat, a přitom nežádat nic nazpět. A i když jeho fyzické tělo odešlo, on je tu s námi dál. Jsme stále spolu. Protože žádný oceán není natolik hluboký, žádná hora natolik vysoká a žádná vzdálenost natolik velká, aby nás dokázala oddělit od jeho lásky.