Síla uzemnění

Pamatuju si, když jsem začínala před lety chodit k Daniele a ona mi říkala, že se musím víc uzemňovat. Tehdy jsem to brala jako něco nežádoucího. Já, věčně s hlavou v oblacích, snílek, kterého často drží nad vodou jenom jeho sny. Právě v tom jsem viděla svoji sílu. Pletla jsem si uzemnění s přízemností. Včera jsem o tom vedla dlouhý rozhovor po telefonu s Tomovou mamkou a usoudila jsem, že právě nám ženám často chybí síla uzemnění.

 

Bez ní budeme sice vzlétat, ale taky pořád padat zpátky na zem. Sama cítím, že když se dostanu „výš“ , já ráda říkám na vyšší úroveň vědomí, ale můžeme tomu říkat třeba „lepší nálada“, všechno vidím najednou jasně a radovat se pro mě není problém. Zároveň však cítím, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Že mě to kamsi táhne a já vím, že dřív nebo později musím z toho svého kouzelného světa spadnout zpátky dolů. Tam, kde je život tak nějak přízemnější a radost nečíhá na každém kroku.

Často se umím radovat když jsem „tam nahoře“, ale už mi to jde míň, když jsem „níž“.

Uvědomila jsem si, že tohle se děje častěji nám ženám než mužům, kteří jsou obecně tak nějak na duchu i na těle stabilnější. Sice asi existuje na světě méně mužů než žen, kteří rozvíjejí svoje duchovno, ale když už ho takový muž objeví a začne na něm pracovat, roste pak mnohem rychleji než žena. Děje se to právě proto, že má pevněji vybudované základy. Nebo je jen náhodou, že většina duchovních bytostí jsou nebo byli muži? Ježíš, Buddha, Krischna, Dalajláma, Dušek, Klus…:)

Uvědomila jsem si díky tomu, že v mém případě je cesta vzhůru často spíš cestou, kdy se vrátím kousek nazpátek.

Je krásné, jak všechny tyhle myšlenky zrcadlí a potvrzuje moje tělo. V mém případě s nedostatkem uzemnění souvisí chronická bolest v bedrech, která se ozve pokaždé, když jsem moc nahoře (nebo moc v hlavě, což je vlastně taky nahoře:) a zapomínám na svoje tělo. S tím souvisí i oslabené spodní čakry a zadržování energie v téhle oblasti. Tělo zkrátka duši dál nepustí, dokud není připravené.

Pochopila jsem, že klíčem k uzdravení mých zad, duchovnímu pokroku i spokojenějšímu životu je ta často ta prazákladní a prachsprostá pozemská radost ze života. A že právě na ni často při „vyšších cílech“ zapomínám. To ona je základním stavebním kamenem, od kterého stoupá naše životní síla. A zanevřít na ni, či ji dokonce pohrdat, není ideální.

Je pravdou, že už nějakou dobu cítím, že nemám takové potěšení z jídla, alkoholu, sexu, nákupů nebo večírků jako jsem mívala dříve. Ale když se nad touto větou zamyslím, zjišťuju, že ani ona není tak úplně pravdivá.

Už nemám takové potěšení z nezdravého jídla. Spíš než uspokojení cítím, že je mi špatně když sním víc masa, cukru nebo vypiju hodně alkoholu. Nebaví mě sex, ale prahnu po milování a vzájemném spojení duší. Necítím se dobře v obchodních centrech a supermarketech, ale nesmírně si užívám nakupování na trzích a v „handmade“ krámcích. Nebaví mě přeplněné akce, kluby a diskotéky, ale o to víc si užívám tančit s rodinnou na svatbě nebo doma v obýváku.

Zbavila jsem se pozemských radostí, které mi škodily a vyměnila je za ty, které mi svědčí. A neměla bych na ně na své cestě zapomínat. Kladu si proto na srdce jednu prostou, ale důležitou věc – VÍC SE RADOVAT a užívat si prostých radostí života.