Spolu a přesto každý sám

Já se pořád vlastně ještě léčím. Z  rozchodu po 10 letech, z Prahy a z toho všeho, co se od té doby událo. Uvědomuju si to o to víc, když je teď Tom pryč. Že jsme se potkali zatraceně brzo. A já si mnoha těma sračkama, kterýma si člověk prochází po těžkém rozchodu, procházela už vedle něj. A k tomu jsem řešila ztrátu zázemí, kamarádů, novou práci a extrémní změnu prostředí. A (zprvu) nenápadně se kumulující únavu. Když se za tím vším ohlídnu, vlastně se vůbec nedivím, že mi moje tělo vypovědělo službu. 

vztah bez závislosti

Chtěla jsem tehdy všechno rychle. Vím, že kdybychom se potkat neměli, tak se nepotkáme, ale stejně jsem občas vyčítala Tinderu, jakožto zrychlovadlu moderní doby, že celý ten proces příliš uspěchal. Chtěla jsem napsat, že jsem si na něm nepřála potkat životní lásku, ale jen si po těch letech užít trochu svobody a nebýt tak úplně sama. Ale vlastně by to nebyla tak úplně pravda. Někde tam hluboko jsem ho měla už tehdy vysněného. Kluka, co je trochu jako Tomáš Klus, srdcaře s hravou myslí a osvíceným duchem. Ale ještě jsem ho nechtěla potkat, ne tak brzy. A právě proto, že jsem na tom nelpěla, se to asi stalo.

Potkala jsem Tomáše Krále. Kluka, co má s Klusem podobné nejen jméno, ale trochu i osud. Tomovi taky umřela sestra a od určitého věku žil bez táty. Bydlela jsem tehdy na Královských Vinohradech, nad popisným číslem měla napsáno Král.Vinohrady a hned naproti bytu Tom´s Burger bistro. A brala to jako všechno jako jasné znamení. Teda ne že by nebylo…

Toma jsem potkala v době, kdy jsem se doslova koupala v radosti, která mým tělem proudila po 2 měsíc hlubokého smutku. Po období, kdy jsem vnitřně (tehdy ještě nevědomě) zpřetrhávala všechny ty vazby mezi mnou a bývalým přítelem. Vazby tkané 10 let. Vazby utkané ze strachu a nedostatku sebelásky. Tehdy jsem si ještě myslela, že ztráta té velké lásky, co mezi náma je to, co mě tak  moc bolí. Dneska už vím, že láska bolet nemůže. 

Asi po 2 měsících se mi podařilo dostat se z toho ven a najednou mi bylo až neuvěřitelně krásně. A když jsem potkala Toma, myslela jsem si, že už mám všechno vyřešené. 10 let vyřešených za 2 měsíce. Trochu naivka. Ale bylo mi tak lehko jako nikdy předtím. Kdo by tomu neuvěřil? Setkání s Tomem tuhle moji radost ještě posílilo a já si poprvé v životě zažila stavy na pomezí duchovní extáze. Myslela si, že se společně vydáme dál po téhle cestě plné exatického štěstí, které nikdy nekončí. Cestě, na které jsem si sama ještě ani nezavázala tkaničky.

Tom je opečovávatel největšího rázu, který byl během svého života zvyklý zavazovat boty mladšímu bráchovi i svojí mámě. A tak když jsem spadla z těch výšin zpátky dolů, staral se o mě. A moje vysílené tělo to s vděkem přijalo. Ale místo toho abych konečně zpomalila a začala hledat rovonováhu, jsem po prvním zlepšení svého stavu zase chtěla všechno zpátky. A co nejrychleji. Chtěla jsem co nejdřív společné bydlení, práci, kde budu svým pánem i svoji povznesenou náladu. Chtěla jsem zpátky, tam na obláčky, protože když jednou ochutnáte nebe, chcete se tam za každou cenu vrátit.

Bez pokory k vnějšímu světu, ale i k sobě samé, jsem se hnala dál. Nedošlo mi, že jsem ve svém životě právě odstranila jeden z nejsilnějších myšlenkových vzorců a posunula se ve vnímání lásky na nový level. Na level, kdy láska není jenom emocí, ale stavem vědomí. Něčím, co dávám, aniž bych to potřebovala zpátky. Lásky, která v sobě neschová závislost ani drama, protože ví, že jsou to jsou jenom převlečené strachy. A že bych si po takové životní změně měla nejdřív odpočinou a načerpat nové síly.

Občas se to v životě zkrátka děje. Jedeme energeticky na úkor toho druhého. A nemá to nic společného s penězi (nebo spíše nemusí mít). Občas se ve vztahu držet a dělit o sílu, je to v pořádku. Pokud to ovšem není dlouhodobý stav.

A pokud vás někdo nechá jet na svou energii tak dlouho jen po pár týdnech společné známosti, je to obdivuhodné. Myslím, že každý jiný  kluk by ode mě už dávno utekl. 

I když mám vůči sobě stále nějaké dluhy, pomalu se učím vystačit si z vlastních rezerv. Žiju pomalu, nejpomaleji za celý svůj dosavadní život a dočerpávám se.

Oba dva nás to mnohému naučilo. Myslím, že většina vztahů by tohle nepřežila a jenom díky velké míře společného uvědomění jsme mohli být dál spolu. Až dneska si však uvědomuju, jak mi chyběl zažít si po rozchodu ten pocit samostatnosti, který cítím až teď, když tu Tom vedle mě poprvé na delší dobu není. Ne že bych se na něj netěšila a nechyběl mi. Ale až teď začínám cítit, že ho nepotřebuju. Že ho zkrátka jenom chci. A to je velká svoboda – pro nás pro oba. Jít spolu a přesto každý sám. Už se nemůžu dočkat téhle naší nové etapy a své vnitřní samostatnosti. Snad už jsem natolik dospěla, abych to zvládla.