Spolu a přesto každý sám

Já se pořád vlastně ještě léčím. Z  Prahy, z rozchodu po 10 letech a z toho všeho, co se od té doby událo. Uvědomuju si to o to víc, když je teď Tom pryč. Že jsme se potkali zatraceně brzo. A já si mnoha těma sračkama, kterýma si člověk prochází po těžkém rozchodu, procházela už vedle něj. Navíc jsem řešila ztrátu zázemí, kamarádů, novou práci a extrémní změnu prostředí. A (zprvu) nenápadně se kumulující únavu. Když se za tím vším ohlídnu, vlastně se vůbec nedivím, že mi moje tělo vypovědělo službu. 

vztah bez závislosti

Chtěla jsem tehdy všechno rychle. Rychle se zase odstěhovat pryč z Prahy, rychle začít pracovat na sebe, protože chodit do práce mě ubíjelo, rychle navázat s Tomem tam, kde jsem ukončila předchozí vztah. Vím, že kdybychom se potkat neměli, tak se nepotkáme, ale stejně jsem občas vyčítala Tinderu, jakožto zrychlovadlu moderní doby, že celý ten proces příliš uspěchal. Chtěla jsem napsat, že jsem si na něm nepřála potkat životní lásku, ale jen si po těch letech užít trochu svobody a nebýt tak úplně sama. Ale vlastně by to nebyla tak úplně pravda. Někde tam hluboko jsem ho měla už tehdy vysněného. Kluka, co je trochu jako Tomáš Klus, srdcaře s hravou myslí a osvíceným duchem. Ale ještě jsem ho nechtěla potkat, ne tak brzy. A právě proto, že jsem na tom nelpěla, se to asi stalo.

Potkala jsem Tomáše Krále. Kluka, co má s Klusem podobné nejen jméno, ale trochu i osud. Tomovi taky umřela sestra když byl ještě malý a od určitého věku žil i bez táty. Bydlela jsem tehdy na Královských Vinohradech, nad popisným číslem měla napsáno Král.Vinohrady a hned naproti bytu Tom´s Burger bistro. A brala to jako všechno jako jasné znamení. Teda ne že by nebylo…

Toma jsem potkala v nejšťastnějším období svého života. V době, kdy jsem se doslova koupala v radosti, která mým tělem začala proudit po 2 měsíc hlubokého smutku. Po období, kdy jsem vnitřně (tehdy ještě nevědomě) zpřetrhávala všechny ty vazby mezi mnou a bývalým přítelem, které jsme si za těch 10 společných let utvořili. Vazby utkané z velké části ze vzájemného strachu a nedostatku sebehodnoty. Tehdy jsem si ještě myslela, že ztráta té velké lásky, která mezi náma byla je to, co mě tak hrozně moc bolí. Dneska už vím, že láska bolet nemůže. 

Asi po 2 měsících se mi podařilo dostat se z toho ven. A když jsem potkala Toma, myslela jsem si, že už mám všechno vyřešené. 10 let vztahu vyřešených za 2 měsíce. Trochu naivka. Ale bylo mi tak neuvěřitelně krásně a lehko, tak jako nikdy předtím. Kdo by tomu neuvěřil? Setkání s Tomem tuhle moji radost poslalo až do nebeských výšin a já si poprvé v životě zažila stavy na pomezí duchovnosti a duchovní extáze. A myslela si, že jsem se spolu s ním vydala dál po té cestě plné exatického štěstí, které nikdy nekončí. A přitom jsem si na ní sama ještě ani nestihla zavázat tkaničky.

Tom je opečovávatel největšího rázu, který byl během svého života zvyklý zavazovat boty nejen mladšímu bráchovi, ale i svojí mámě. A tak když jsem spadla z těch výšin zpátky dolů, staral se o mě. A moje vysílené já to s vděkem přijalo. Ne však s dostatečnou pokorou, tu jsem odložila “na pak”. A místo toho abych konečně zpomalila a začala hledat rovonováhu, jsem po prvním zlepšení svého stavu zase chtěla všechno “urvat”. Co nejrychleji. Společné bydlení, práci, svůj duchovní růst…Chtěla jsem zpátky na obláčky, protože když jednou ochutnáte nebe, chcete se tam za každou cenu vrátit.

Bez jakékoliv pokory ke světu, ale i k sobě samé, jsem se hnala dál. Neuvědomovala jsem si, že jsem ve svém životě právě odstranila jedny z nejsilnějších myšlenkových vzorců ohledně vztahů a posunula se ve vnímání lásky na nový level. Na level, kdy láska není jenom emocí, ale stavem vědomí. Něčím, co dávám, aniž bych to vyžadovala zpátky. Lásky, která v sobě neschová žárlivost, drama ani závislost, protože ví, že jsou to jsou vše jen převlečené strachy. A že tohle všechno mě stálo samo o sobě dost sil, které bych měla nejdřív nasbírat zpět. A až potom se vydat zase dál.

Občas se to v životě zkrátka děje. Jedeme energeticky na úkor toho druhého. A nemá to nic společného s penězi (nebo spíše nemusí mít). Když se vzájemně držíme a dělíme se o sílu, je to v pořádku. Pokud to ovšem není dlouhodobý stav.

A pokud vás někdo nechá jet na svou energii tak dlouho jen po pár týdnech společné známosti, je to obdivuhodné. Myslím, že každý jiný  kluk by ode mě už dávno utekl. 

I když mám vůči sobě stále nějaké dluhy, pomalu se učím vystačit si z vlastních rezerv. Zároveň si uvědomuju, že i když se to zdá paradoxní, s Tomem po boku to pro mě bylo celé asi daleko těžší. Musela jsem od začátku věnovat energii nejen sobě, ale i novému vztahu. A to  jsem ji neměla dost ani sama pro sebe. Snažila jsem se být pro něj i přesto všechno dál prefektní (vždyť mě znal sotva pár týdnů!) a musela čelit vlastním výčitkám, když tomu tak nebylo. Chtěla jsem mu vrátit tu nabitou, povznesenou bytost, kterou potkal na začátku. A to mi šlo s postupem času samozřejmě čím dál míň.

My to společně ustáli, ale je mi jasné, že je to naprosto výjimečné, stejně jako Tom. A že většina vztahů by se na tomto místě rozpadla. Ne proto, že by se k sobě ti dva nehodili, ale možná jen proto, že se potkali zkrátka moc brzo. Dneska už chápu, proč se říká, že by měl být člověk po dlouholetém vztahu několik měsíců, ba i let, sám.

Oba dva nás to mnohému naučila. Byla to zkušenost jako každá jiná a oč víc těžká, o to výživnější. Taky si však teď uvědomuju, jak mi chyběl zažít si po rozchodu ten pocit samostatnosti, který cítím až teď, když tu Tom vedle mě poprvé není. Ne že bych se na něj netěšila a nechyběl mi. Ale až teď začínám cítit, že ho nepotřebuju. Že ho zkrátka jenom chci. A to je svoboda pro nás pro oba. Jít spolu a přesto každý sám. Už se nemůžu dočkat téhle naší nové etapy a své vnitřní samostatnosti. Snad už jsem natolik dospěla, abych to zvládla.