Tak trochu jiný vesmír.

tak trochu jiný vesmír

Někdy si říkám, jestli ještě někdy budu schopná žít ten „normální“ život.

Mám čím dál menší potřebu se o cokoliv snažit, protože všechny touhy mizí stejně rychle jako přicházejí. Přestávám pociťovat vnější motivaci k životu, přesto cítím silnou vnitřní vděčnost za život. Často se cítím frustrovaná, protože hodně svých pocitů a myšlenek už nemůžu bez zábran ventilovat. A tak se učím cenzurovat samu sebe. Snažím se přizpůsobovat svůj způsob vyjadřování lidem, se kterými mluvím. S „racionály“ mluvím čistě na úrovni rozumu a pokouším se vypouštět všechny zmínky o energiích a duchovnu. S „duchovními“ lidmi se snažím mluvit přízemnějí, protože mám pocit, že když se sejdeme tam nahoře, mluvíme každý ze svého „obláčku“ a taky se úplně nepotkáváme. Cenzuruju samu sebe aby mi svět rozuměl. Jediné místo, kde si to dovoluju neřešit, je tady na blogu.

*  Nepotřebuju jíst tolik jako dřív a skoro nikdy necítím hlad. Já, ještě donedávna věčný závislák na jídle. Jídlo už mě nedokáže uspokojit tak jako dřív. Dávám ho svému tělu, které ho stále potřebuje, ale přestala jsem krmit svojí mysl. Když mě něco nebo někdo vysaje, musím si občas jídlem dodat ztracenou energi nebo se jím uzemnit. Dělám to však s plným vědomím a většinou mi pak není moc dobře. Přestože jím až na malé výjimky naprosto zdravě a oproti dřívějšku podstatně míň, nehubnu. Ani o píď.

Už 3. měsíc trávím většinu svého času doma nebo na procházkách v lese. A skoro nic mi tu zatím nechybí. Když občas vyrazím na pár hodin „do civilizace“, většinou mě to natolik zahltí, že si pak musím odpočinout. Lehnout si, zavřít oči a být chvíli v úplném tichu. Pracuju doma, jsem na volné noze a je to ten nejlepší, ale zároveň nejzodpovědnější pocit na světě. Zodpovídám za svoje myšlenky víc, než kdy předtím. Protože vím, že když si je nepohlídám, můžu se v nich jednoduše utopit.

Někdy cítím nevysvětlitelné přívaly lásky a vděčnosti, které mě doslova naplní a já se skoro vznáším. Jindy jsem naopak naprosto apatická a všechno je mi Jedno v tom nejlepším i nejhorším slova smyslu zároveň.

Cítím jinak svoje tělo. Někdy je podstatně lehčí než jindy a občas tak zvláštně vibruje. Jakoby se ladilo na různé frekvence. I když chvíli tam mám Český rozhlas a pak zas Evropu 2. A furt si to skáče.

Budím se ve 4 ráno. Když je dobře, tak „až“ v 5. Jsem unavená a cítím, že bych potřebovala ještě spát, ale prostě to nejde. Čekám ve tmě na východ slunce, protože stejně nejsem schopná nic dělat a světlo mě akorát ruší.

Všechno mám neustále vybité a veškerá elektronika se v mých rukou mění v odpad. Začínám chápat svoje tělo jako velkou baterii, která je plná záporných i kladných elektronů. Pociťuju údiv nad tím, že ač znám elektřinu celý svůj život, nikdy mě nenapadlo, že v našem těle koluje energie na stejných principech. Že možná nejenom zásuvky, ale i my potřebujeme uzemňovat. A pokud máme málo přímého kontaktu se zemí, můžeme být zkrátka „přebití“.

Začínám se zajímat o obory, které mě nikdy nezajímaly. Některé fyzikální zákony mi dávají smysl, aniž bych se nad nimi musela dlouho zamýšlet, stejně jako jednoduché chemické vzorce. Zajímám mě fungování lidského těla a bilogie, protože mě fascinuje, jak všechno se vším souvisí. Rozum a duchovno mi nejdou proti sobě, spíš mám pocit, že se dokonale doplňují. Chápu ortodoxní racionály i věřící. Ale cítím, že každému z nich chybí jakoby kus skládačky do té jeho krabice s puzzlemi zvané „svět“.

Cítím vděčnost za tuhle životní zkušenost a nové úrovně vnímání. Nestěžuju si. Přesto se trochu bojím. Všechno je pro mě nové a neustále se to mění a já ještě úplně netuším, jak teď fungovat. Mám pocit, jakoby se okolo vytvářel nový svět. A ano, klidně si o mě myslete, že jsem blázen. Já si to občas totiž taky myslím:)