Zážitek jménem vipassana

vipassana osobní zkušenost

Sedím na posteli a cítím se fakt zvláštně. Právě jsem odevzdala telefon a všechny další věci jako knížky, bločky, psací potřeby a veškerou elektroniku. Nemám ještě seřízený budík na baterky, který jsem si půjčila od dědy, takže nevím ani kolik je teď vlastně hodin.

Registrovala jsem se jako jeden z prvních účastníků. Ostatní ještě vypisují formuláře nebo čekají ve frontě. A já mám pocit, jakoby mi někdo právě uříznul ruku. Několikrát chci ze zvyku sáhnout po telefonu, který už nemám. A to jsem si myslela, že nejsem žádný mobilní závislák. Ale dělat v pokoji s bílými stěnami, jednou postelí a skříní? Byla to vlastně jenom chvilka, než jsem se rozhodla projít venku a třeba někoho potkat a pokecat s ním,  dokud ještě oba můžeme mluvit, ale připadala mi jako celá věčnost…

Máme za sebou první meditaci. Odteď začíná oficiální ušlechtilé ticho. Čeká nás 10 dní, kdy nesmíme mluvit ani jinak komunikovat. Neusmívat se, nenavazovat oční kontakt, prostě nic. Myslím na Toma a na to, jak byl zklamaný, když mě odvážel na vipassana autobus. Když viděl, jací fajn lidi se mnou jedou došlo mu, že by vlastně chtěl jet taky. Jenomže pozdě. Ale co vůbec z toho, když spolu stejně celou dobu nebudeme mluvit.

Hned po Tomovi myslím na svoje záda. Mám za sebou první meditaci asi tak ze sta a mě už teď bolí bedra jako blázen. Jet s chronickou bolestí zad na intenzivní meditační pobyt možná nebyl ten nejlepší nápad… Nebo?

3. den za náma. Umírám. Ale ne na své temné myšlenky, které by se mi nořily z hlavy, ale na svoje bolavé záda. Tohle nemám šanci zvládnout! I když si při meditacích na pokoji pomáhám opíráním o zeď, pořád je tady meditační hala, ve které probíhá většina meditačních hodin a ve které se opřít nemůžu. Balit se mi to nechce, ale záda mě pálí čím dál víc. Myslím, že mám náběh na svalovou horečku a je mi jasné, jak to u mě v podobných případech pokračuje. Mažu se přírodní prohřívací mastí, stříkám hořčíkovým sprejem jako blázen a doufám, že se stane zázrak.

Je 4. den ráno. Budím se a nechápu, co se to stalo. Bolest je pryč! Poslední 3 dny jsem se budila jako zpráskaný pes a najednou nic? Vůbec tomu nerozumím, ale od téhle chvíle až do konce pobytu už záda neřeším. Ne, že by mě občas nebolely nebo jsem nebyla ztuhlejší na určitých částech těla, ale je to úplné nic oproti tomu, jaký zápřah tu dostávají. Snažím se sedět opravdu správně, rovně, nehrbit se, bradu dozadu, mít pevné břicho…Ale jinak jsem pro to neudělala vůbec nic. Zkrátka jenom vydržela. Nechápu nic. Jenom zažívám.

Zažívám na vlastní kůži zkušenost, že bolest je opravdu  v hlavě. Jenomže se většinou nepřenesu přes to své pohodlí a strachy, že se mi něco hrozného stane, abych to zjistila. Tady jsem neměla a poprvé na výběr a tak se to konečně ukázalo.

Že jsem si mohla požádat v hale o sedátko s opěradlem zjišťuju až na konci kurzu. A já si celou dobu myslela, že ti kdo je mají, si je přivezli z domu. Zpětně jsem ale vážně moc ráda, že jsem to nevěděla a vydržela to. Říkám si, že i kdyby mi celá vipassana neměla už přinést nic jiného než tuhle zkušenost s překonáním bolesti, stálo tady za to jet.

vipassana zkušenost polsko

5. den. Myšlenky ubývají a cítím, že mysl se zpomaluje. Ale žádné „nanebevzetí“ se nekoná. Když jsem jela na kurz, trochu jsem se toho bála. Přílišné spirituality. Divnolidí v hábitech. Ortodoxní atmosféry jako v klášteře. Bála jsem však hlavně sama sebe. Abych si zas „neulítla“. Uvědomuju si už nějaký čas, že jsem člověk, který lehce odletí nohama od země. Pohádkář. Snílek. Ale taky už vím, že to, co mi v životě schází a na čem potřebuju pracovat, je naopak uzemnění.

Pochopila jsem, že jsem tu správně.  Že vipassana není o útěku od problémů. Ani o energiích, které načerpáte a sjedete se na nich jako na kokainu. Je vlastně o opaku. O návratu do vlastního těla. O vytahání bordelu „tam zespod“. A že toho můžem vytahat jenom tolik, kolik si sami dovolíme. Vipassana je o osobní vůli. A ta se nedá vymeditovat ani vysedět. Tu buď máte nebo ne.

….

6. den Je docela zvláštní obědvat s ostatními v tichu. Sedím na svém místě, čučím do zdi nebo do talíře a říkám si, že nějak takhle to asi vypadá ve věznicích. Není to ale negativní myšlenka, spíš se ji bavím. Jídlo je tu skvělý. Fakt moc. Sice jsem asi 3 večery po sobě měla takový hlad, že jsem pokukovala po místní flóře a přemýšlela, která kytičky by se dala sníst, ale jinak si nemůžu stěžovat.

….

Dnes jsem měla krásný prožitek. Měli jsme za úkol se poprvé během celé hodinové meditace pokusit ani nepohnout.  Hecla jsem to a když jsem pak vyšla ven, cítila jsem se naprosto úžasně. Nevím, jestli za to mohl pocit, že jsem to dokázala nebo to bylo tím absolutním soustředěním. Ale bylo mi krásně.

Párkrát se taky stalo, že mi tělem najednou jakoby začala proudit elektřina. Cítila jsem se lehká, nic mě netížilo a celé tělo mi tak hezky a jemně vibrovalo. Ale stejně jako bolest zad i tenhle pozitivní pocit přišel a zase odešel. Asi začínám chápat tu podstatu pomíjivosti. Anitya, anitya, anitya….

7. den Mám takovou menší krizi. Nic zvláštního se neděje, jen mě to už prostě nebaví. Chybí mi „něco dělat“. Nechci utéct od svých problémů, ale chybí mi protiakce k tomu totálnímu vyklidnění. Aktivita . Interakce s lidmi. Tvoření. Mnich ze mě asi nikdy nebude…

Dneska si uvědomuju, jak je v životě důležitá rovnováha. A já osobně měla samoty a ticha ve svém životě za posledního půl roku tolik, že teď už pravděpodobně není nic dalšího, co by mi mohlo v klidu a tichu „dojít“. Potřebovala bych fyzickou námahu. Pořádně se zapotit, být nějak užitečná, něco vytvořit. Aspoň na den. A pak bych se klidně zase vrátila do tureckého sedu…

Při meditacích se mi (hlavně první dny) sice vybavovaly zážitky z hlubokého dětství, které jsem myslela, že si už ani nepamatuju. Ale nikdy to nebylo nic tragického, co by mě vyloženě zaskočilo. Zpočátku se totiž stávalo, že někdo odběhl přímo z meditační haly s brekem ven. Čekala jsem, kdy mě tohle taky dostihne.

Čekala jsem zkrátka utrpění, abych se mohla očistit. Ale co když jsem si to všechno špatné ve svém životě už odtrpěla?

8. den Cítím zklidnění, ale někdy naopak nervozitu z toho, že tady budu ještě 2 a půl dne. Chybí mi něco ke čtení. Když sedím na záchodě, čtu si neustále dokola složení svého šamponu a antiperspirantu, které je vzhledem k přírodnímu složení bohužel dosti krátké.

9. den Krize pominula. Začínám myslet na to, jestli ucítím nějakou změnu po skončení kurzu a snažím se ještě poslední den meditací využít naplno. Několikrát jsem dost živě myslela na dědu a těším se, až mu vrátím ten budík, co jsem si sem od něj vypůjčila

10. den ráno. Ještě ranní meditace a po té už budeme zase moct mluvit. Nevím, jestli se těším nebo bojím. Když vyjdu z meditační haly, slyším hrozný cvrkot. Ženské se baví jedna přes druhou. Mám sice chuť se taky „vykecat“, ale musím utéct. Tohle je moc rychlý přechod.

Pomalu jdu ven a začínám se bavit s prvními lidmi, které potkám. A pak s dalšími a dalšími… Najednou to neumím zastavit. Cítím sociální přetížení, ale pusa jede furt dál. Vím, že bych měla jít na chvíli do svého pokoje (a taky ze sluníčka), ale sedím tam a mluvím. Je to jako když vám někdo po 10 dnech vrátí hračku . A to jsem si myslela, že nejsem ukecaná…

Co je ale horší, najednou vidím něco, co jsem předtím neviděla. Vidím přímo před sebou svoje ego. Skoro jako bych si na něj mohla sáhnout. Mluvím s lidmi, které jsem nikdy předtím neviděla a na vlastní oči sleduju, jak se na ně snažím zapůsobit. Být lepší, než jsem. Zalíbit se. Doslova pozoruju v přímém přenosu sama sebe a říkám si: Panebože, co to kecáš!  Vidím celou tu hru, kterou se mnou moje ego hraje…A není to teda zrovna příjemný.

Večer jsem totálně v háji. Jakoby se mi rozbilo nějaké tlusté sklo, přes které jsem předtím koukala na svět. Vidím samozřejmě i ega a vzorce druhých lidí a mám tendenci soudit sebe i je tím nejpřísnějším metrem. Vidím zřetelně celý ten mechanismus a je mi z toho zle. Copak se tohle sklo rozbilo jenom mě?

11 den. Při odjezdu mám už regulérní sociální kocovinu. Navíc je mi blbě z toho sluníčka, na kterém jsem se včera vykecávala. Cesta zpátky je pro mě takové malé osobní peklíčko. Nebo spíš očistec. Cítím slabost a tak si na benzínce kupuju coca colu, kterou normálně nepiju. Po té je mi sice líp, ale pro změnu se mi chce zbytek cesty čůrat. Modlím se, ať už jsme doma. Všichni v autobuse si povídají a já jako totální asociál sedím se zavřenýma očima a dělám že spím.

Když už je naše cesta skoro u konce, volá mi brácha. A hned na mě vyklopí, že je děda v nemocnici. I když bych tuhle informaci normálně vzala asi poměrně s klidem, v tom oslabení přejímám jeho strach. A taky uvnitř cítím, že tentokrát je to jiné. Že je to možná naposled… Jedu z nádraží rovnou do nemocnice i když jsem totálně vyflusaná. Ale neumím si představit, že by to měla být poslední šance, kdy ho uvidím a já ji nevyužila.

Všechno, co pak následovalo, bylo pro mě víc transformační, než celá vipassana. Uvědomuju si však, že nebýt vipassany, ani následující prožitky by nebyly tak intenzivní a transformační. Všechno se děje v pravý čas a vipassana mě měla na odchod dědy připravit. Díky ní jsem byla opravdu přítomna. A mohla smrti pohlédnout zblízka do tváře.

Ten pocit „přítomnosti“ mě držel ještě několik dnů až týdnů. Bylo to krásné i když náročné období, ve kterém se událo spoustu věcí. Díky bohu, že mi dal pro tohle všechno prostor. Protože jestli jsem potřebovala klid, samotu a čas na meditace, bylo to právě po příjezdu domů.

Integrace prožitku je stejně důležitá, jako prožitek sám . Ale i to si plně uvědomuju až dneska.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Tak tohle je můj zážitek z vipassany. Moje duševní cesta. A tu  máme každý jinou. Takže prosím nečekejte, že pokud se na ni vydáte, zažijete něco podobného. Nebo taky možná jo. To já nevím a neví to nikdo, dokud to nezkusí. A jela bych na vipassanu znova? Asi jo. Láká mě vyzkoušet si ji v zimě, protože to musí být zase jiný prožitek. Navíc zimní kurz se kryje s Vánocemi a Novým rokem. Umíte si snad představit spirituálnější období?

Nicméně cítím, že moje cesta teď vede jinudy. Cítím, že abych ve svém životě prožívala rovnováhu, potřebuju momentálně spíše sdílet. Potřebuju se setkávat s lidmi a nasávat nové podněty, protože klidu a samoty mám ve svém životě (většinu času) dost. Jsem taky vděčná vipassaně za to, že mi konečně ukázala, cože to znamená ta meditace. Ne že bych dneska  měla v hlavě totální prázdno když medituju, ale ten pokrok jasně vidím. A  ještě jednu věc bych chtěla říct.

Vnitřní klid je práce. Tvrdá práce. Nedá se koupit v obchodě, ani si ho nepřivezete z žádného pobytu nebo retreatu.

Na podobných akcích spíš jen okusíte, jak vůbec vypadá a kudy k němu jít. Někdo to uvidí do hloubky, někdo si jen tak přičichne. V každém případě je po návratu  třeba začít makat. A to každý den. A pokud na to ještě nejste připraveni, na podobné akce ani nejezděte. Byla by to ztráta času.

Po určité době totiž stejně zjistíte, že začínáte tam, kde jste skončili před odjezdem. Sama jsem první 2 týdny meditovala 2 hodiny denně (hodinu ráno a hodinu večer, jak nám řekli na kurzu). Jenomže pokud jste před kurzem nemeditovali skoro vůbec a najednou začnete meditovat 2 hodiny denně, dlouho to nevydržíte. To mi věřte. Běžný život vás zkrátka semele. Je to příliš velký skok, neudržitelný, pokud nemáte vůli starého jogína. I proto teď volím raději kratší (20 minutové) meditace a snažím se vybudovat si pevný základ.

On ten domeček bez pevných základů totiž nikdy dlouho nepostojí. A nepostaví ho za nás ani žádný  guru, kurz, učitel nebo léčitel. Můžeme to udělat jenom my sami.

Tak na šťastný nový rok , pevnou vůli a na ten každodenní trénink. Ať už se rozhodnete ve svém životě trénovat cokoliv!

meditace vipassana zkušenost

Zdroj fotek Vipassana centra Pallava Poland: https://wherearescottandkaren.com/2018/08/17/what-i-love-about-poland/