Myslela jsem si že už to nepřijde. Tak moc jsem si to zprotivila. Tak moc a dlouho jsem tvořila z tlaku a protože bych měla.
Začala jsem opět tvořit i když jsem si opravdu myslela že se k tvoření na Madeinles už nikdy nevrátím.
Po kolikáté už??
Kolikrát jsem za poslední rok a půl svoji tvorbu pokládala a pak se k ní zase vracela? Hledala nové cesty. Myslela že mě spasí nové výrobní postupy a to že se stanu “víc”. Víc umělkyní. Víc odborníkem. Víc šperkařkou. Ale kurzy které jsem absolvovala mě od toho pocitu který jsem hledala naopak ještě víc odkláněly.
Řešení přitom leželo někde úplně jinde.
Bylo v tom začít opět tvořit z čisté radosti. Z přetlaku. Z té nutkavé touhy přetransformovat energii do hmoty.
Najednou to přišlo. A tak jsem po dlouhé době odjela do hor do mého milovaného obchodu s kamen. Nakoupila. Očistila. Začala vyrábět.
A staré vzorce se opět přihlásili o slovo.
I když už nemusím, najednou jsem zase na sebe začala vytvářet lehké tlaky. Protože sezóna a já chtěla ať můžete vytáhnout nové kousky na dovolených a fesťácích. Protože jsem odjela na neplánovanou dovolenou a tam to všechno měla v plánu dodělat, nafotit, vyčistit a nabít. Protože už je sakra nejvyšší čas a moc se s tím vším piplám. Protože na to už čekáte!
Naštěstí jsme se o dovolené úplně a po všech stránkách vypnula. Celou dovolenou jsem na nic ani nesáhla. Jediné co jsem udělala bylo že jsem všecko dala nabít na červencový úplněk. Dala jsem si další prostor.
No a včera jsem poslouchala podcast s Eliškou @liskavmaku a zase mi to připomnělo že chci opravdu tvořit už jen tak jako Eliška máčí svoje svíce. Pro ten samotný proces! Ne pro výsledek. Téměř v meditaci. Protože můžu.
Konečně mi dochází ten prostý fakt toho že mám teď tak velkou svobodu v tom že už fakt NEMUSÍM. Už nemusím přemýšlet jaká barevná kombinace se nejlíp prodá. Nemusím plánovat posty a přemýšlet kdy je nejlepší doba na jejich přidání. I tady na sítích můžu být jak se mi zachce. Někdy hodně a pak zase vůbec. Nic! Ticho po pěšině.
Už nehoním lajky a algoritmy.
A to je taková svoboda! Všechno co mi na celém tom tvoření Madeinles vadilo najednou odpadá.
PŘESTALA JSEM TVOŘIT PRO OSTATNÍ A ZAČALA TVOŘIT PRO SEBE. Tak jako na úplném začátku.
Asi si budu ještě chvilku zvykat. A taky nevím jestli s tímhle přístupem něco prodám ale (zatím:) je mi to jedno.
Konečně si můžu dovolit ten luxus. A pomalu ho přenáším i do dalších částí svého života. I když je to ještě hodně tréninku přede mnou, tak jestli mě to v životě k něčemu pořád vrací a kope tak je to tohle. Žít v napojení. Užívat si proces.
A dává mi to nakonec i ten smysl který jsem ve své tvorbě začala postrádat. Protože mi přišlo že už je všude všeho moc. Není!
Uvědomuju si naopak jak malá je v tomhle směru konkurence. Jak málo výrobků na světě je tvořeno opravdu opravdu s takovou soustředěnou energií a z čisté radosti? Protože v “byznysu” si to prostě většina z nás ještě nemůže (neumí??) dovolit. Ani já ne. Proto jsem ho pustila.
Prostě věřím že ta energie se do výrobků otiskne. Obzvlášť u kamenů které jsou sami o sobě takové powerbanky.
A neříkám že jsem to doteď vůbec nedělala. Většina mých výrobků je vyrobena s láskou protože jinak bych to nebyla schopná tak dlouho ani dělat. Ale ty tlaky a pocity že musím tam prostě byly.
Konečně mi pomalu dochází že život není o tom něco vybudovat nebo dokázat ale o tom si prostě hrát. A nevyhrává ten nejúspěšnější ale ten kdo si nejvíc pohrál! Tak jako ve školce.
A je to nakažlivý…
Ať už vařím, trhám si bylinky a tvořím si domácí mastičky nebo sirupy, ať dělám v práci lidem kafe nebo se na ně usmívám když za mnou přijdou na recepci a jsem tu vědomě těch pár chvil jenom pro ně. Tohle je život jaký chci žít. Nevím jak ten stav popsat protože slovo “vědomý” nebo “napojený” už jsou pro mě natolik zprofamovaná že mě od toho pocitu spíš oddalují.
Ale to nevadí.
Důležité je že já vím.
A vy možná taky.
